ŽblaBuňka: Děkuji.

tahle mě dostala

človiček: Lenča: Psavec: Trochublázen: Umouněnka: Děkuji.

Sasanka: Gora: Díky moc. Rozumím tomu, že z objektivního pohledu zvenčí by to možná báseň zkvalitnilo, kdyby měla jen první dvě sloky nebo končila jinak. Jenže pro mě slouží poezie primárně jako autoterapie, a pro tento účel je tam přesně to, co má. Třeba ji jednou, až to nebude aktuální, vyladím. Díky.

První a druhá strofka mě oslovují víc, další už jen v podstatě opakují totéž. Nicméně Hirošima je dobrý obrat.

Jen se nedat.

Srdce a rozum se někdy nedohodnou.

Věřím, trápení tvé měřím, že srazily se dva vlaky, Hirošima a Nagasaki. Přeji trochu klidu, zhojit rány, nekuchat vinu.

Pojmenovat věci je skutečně důležité. Báseň tisnivá, ale tak dobře napsaná, že z ní mám opravdu pěkný pocit.

Po tu Hirošimu docela pecka,pak to to trochu ubralo spád.Ale pěkná.

Odvážné rozhodnutí pro sebe samu. Líbí se mi :-)

Snad bude brzy lépe

Pořád se učím, a pořád propadám a lidi kolem na tom nejsou o moc lépe.

kekebreke: Komentář?

báseň??

Pajalord: človiček: Úplně nerozumím... tomu stromu. Ale díky oběma za zastavení. Je tam něco zakódovaného, zajímalo by mě, zda jste to našli?

Lenča: Díky. On je tam ten pravý význam schovaný, není to úplně tak, jak se na první pohled zdá.

Mlčeti Zlato: Vždycky ne.

Nikdy nejsme ztraceni docela. A být na chvíli, to je ve finále požehnání.

Něco mě v ní ponouká k zamyšlení. Jo a vždycky se nech, vždycky to stojí za to...