Hmm, dýchl na mě duch hospodských lokálů osmdesátých a devadesátých let. Hapka, Horáček, Petr Novák, Olympici a Turbo a další. Pěkné. I obrázek má charisma.

A mně se líbí, žes to nechal bez rýmu. Žes to nutkání ustál (pokud vůbec dorazilo). Má to jiskru.

Paráda. Nebýt toho konce je to romantika až na půdu.

Hmm, to znám. Jednou jsem si koupil od hluchoněmého ve vlaku čtyřbarevnou prupisku. Používám jen modrou barvu, k těm ostatním nemám odvahu.

Hm, ty tvoje citlivější věci můžu. Na jedné straně je to pořád ta drsná pouliční syrovost s povstalými žebráky a na druhé opačný extrém duše z květin. Dotaz: žhavík? Hehe. Tohle si zapamatuju.

Tvoje nejstarší básnička je něžná, tulivá. Nijak se tvoje romantické představy nezměnily. Jsou pořád tak tulivé a žádoucí. Pořád je v tobě skrytá touha nechat se schovat do bezpečné stabilní náruče, někoho, komu můžeš věřit, že tě neopustí, že se při tvém přitulení neodtáhne. Pořád jsi tuleň. A ten obrázek má skrytý sexuální náboj.

Pobavilo. Velmi. Taková mužsky logická pomsta.

a to se vyplatí :-)

Tu báseň vypráví ženy?

Moje řeč. Jen blázni se děsí pekelných zvěstí.

Jedno doporučení od zkušeného psance: politiku do poezie netahat. Nijak zvlášť oblíbené téma to není. Nikdy nebylo. Angažovaná poezie je (aspoň podle Puera) to nejhorší, co může člověk, který si hodlá nechat říkat básník, napsat. S uměním to nemá nic společného. Takže na start, tak jako Luk optimismem rozhodně nehýřím. Bon chance, mon ami.

Taková nesmělá.

Yana: Ta přízeň mi přijde docela logická.

Krásná vtipná krátká záležitost. Měla by se tisknout na balení Koldrexu.

Lžemi - haha, to slovo se tak hnusně skloňuje co? Dost dost podezřelých a neuvěřitelných forem.

Ať žije diskuse. ANo, já taky odsuzuji básničky o lásce za jejich sladkobol a nevyrovnanou nestabilitu citového vyznavačství.

Hezká pocitovka. Jen ty studně jsou tam takové divné, folklorní.

Milé. První sloka je taková šišlavá, ta druhá zase taková Ladovská.

Není to špatná básnička. Je tradiční.

Zamyslel jsem se toliko nad jediným detailem - tím o těch citech a pocitech. Všude to slyším pořád dokolečka dokola, pomalu jako výmluvu. Jen city a pocity - prokletá matra. Jakoby se ze světa ztratilo všechno reálné prožívání a zůstal jen pocit, jen dojem, a cit.... co to vlastně je? Něco tak pramálo mužského, ženský pojem, který natoluje pramatry všemu kolem. Emoce..... pfffffff což člověk, který se dovede nad emoce povznést nedokáže být šťatsný? emoce cloumají lidmi, vyvolávají soucit, ale nikdo jakoby si neuvědomoval, že je to vlsatně slabost, která nezasluhuje něco tak pochybného jako je soucit? Stručně řečeno vydat se napospas emocícm a pocitům, není to slabost? A je to správně nebo špatně, projevovat svoje city?

To nepotřebuje výklad. Jób byl trpitel.

Ty jsi takový vánoční Jób.