To je sice trochu defétistické, ale vcelku to odpovídá obecné realitě. Když se nezastavíš, nezbytně se na křižovatce dříve či později ocitneš a pak - volba. Představuji si realitu, jednu z nekonečna, kde se na každé křižovatce rozhodnu správně a jinou realitu, kde se pokaždé rozhodnu blbě.

Tak, stane se, že.

Něco jako litanie, nebo růženec. Když jsem přeskočil střeva a octl se v panenské bláně napadlo mě, že by to mohlo pokračovat skoro jako ve 120 dnech sodomy od de Sada: Miluješ moje puchýře na noze? Miluješ moje prasklé ječné zrno? Miluješ můj ušní maz?... Rozhodně by to šlo dovést k dokonalosti, třebas Homér by to svedl jo. Teda ten náš psanecký.

Tos identifikovala obecně v zatrpklosti tendence poučovat, nebo v tendenci poučovat zatrpklost?

Už tu padlo slovo Milá, roz-milá. Já říkám roz-to-milá.

Hloubku to má. A je to krátké, to je výhoda. Ale je to divné. Ta stavba vět je podivná. Až mám dojem, že tam nějaké řádky buď chybí, nebo jsou jinde. Nedává to žádný smysl a jak s tím koresponduje ten nadpis? V čem tkví ta víra?

Ubozí lupiči.

No nevím, jestli zrovna hustý... ale rozhodně nahuštěný, aspoň co do souhlásek mezi kterými chybí samohláska. Tahle slova bez samohlásek mi přišla vždycky podezřelá. Opovrhvše nebo opovrhnuvše, je to jedno. Oboje zní odporně. To se zas jednou v tobě ozvalo to Suchého vytahování podivných slov a slovních spojení. Máš tam osmkrát slovo kolik. Kladu si otázku, jestli je to hodně nebo málo, když je básnička celá v tázacím režimu.

Zajímavé.

Uchvátila mě ta závorková Venuše na konci. Je sexy.

Hodně mi tam vadí rytmika. Člověk se rozečte, slabiky mu nahodí rychlost, verš předčasně skončí a slabiky nahodí rychlost úplně jinou.

Já se porozumět snažím, ale chtít zasáhnout a nechtít se dotknout.... trochu mi to zavařilo mozek. O nikom určitém nepíšeš, tak nikoho určitého neraníš, a když chceš obecně zasáhnout, tak se ti to tím spíše podaří, ne? (Asi bych se měl jít taky opít.)

Zrovna ta ich forma je to, co z té básničky dělá záležitost někoho určitého a já si pak řeknu, to je fajn, že se mě to netýká. Kdyby tam ich forma nebyla, já bych si jako (nebýt mužem) řekl, jo, to je celé o mně.

Takže by to rozhodně zasáhlo víc, nebýt té ich formy.

Moc se mi líbí především ten refrén. Ten o příběhu jak vznikl tvůj vesmír. To je krásné. Má oči jen pro tebe a tvůj svět.

Znám na tu modlitbu jinou alternativu: Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, buď mi vždycky při pomoci, duši tělo opatruj, andělíčku strážce můj.

Máš recht, že by se na téma strážný anděl mohla rozvést pěkná debata. Taková cesta do hlubin lidské mentality.

Všim sis, že s tebou veskrze souhlasí v komentářích ženy? A krom Psavce a mně to zatím raději neokomentoval žádný chlap?

Takhle to mám v malování, ale u básniček vládne kalkul. Někdy si čtu svoje staré věci a říkám si: Ježiš, jak jsem jenom mohl něco takového napsat? Dneska abych to tak udělal, musím se sakramentsky soustředit. Já se nerad soustředím. Soustředění je tak vyčerpávající. Je vidět, že si pořád dovedeš s básněmi ,,hrát,,. Já tomu rapidně odrůstám a nestíhám a hasnu.

Píšu líp, když u toho přemýšlím. Zamilovaný nepřemýšlím.

Toto Zamilování je, zdá se, nedostatečné. Nebo dokonce stimulující!!

Žádní nebudou. Děti pojídají své rodiče, když nemají rodiče nasátí sentimentem dost odvahy sníst je dřív, než jim narostou zuby.