Začarovaná duho s vlasy až po pás, tvoje básničky rostou do krásy jako tvá nevinná dívčí postava. Šťastné hodiny biologie o kterých maluješ pastelkou něžnou fantazii na papír. Víc toužíš po úsměvu než po nechtěném dotyku, v obavách z polibku rudneš jak vlčí mák. Kam ptám se, kam letí tvá barevná mysl při psaní, čí jsou ty úsměvy v duze, a až se rozední, co bude pak?

klavíry se ladí, ne lazí. Je tu co dohánět.

je to zase super

aspoň poznáš, jak jsi těžko stravitelný. Jako houba. Třeba taková ta, co roste u dálnice, nebo u atomové elektrárny a v atlasu hub ji nenajdeš, nicméně se do ní zakousneš a sníš ji syrovou. Je jedovatá, ale v ten moment, ji zhltneš. Píšeš podobně. Jedovatě. Což není ani špatně ani dobře, jest toť otázka stylu. Toliko jen k rekapitulaci tvého díla. No já houby nejím. Nesnáším je. Rád houbařím. Není nic hezčího, než se ráno vydat do hlubokého lesa hledat hříbky. Jojo. Jedlé, nejedlé, ...ty obyčejné potěší chutě, ty barevné oko. No ale když se usmaží nebo uvaří, nebo cokoliv - jsou všechny stejně hnusné. Hnědočerné, mazglavé (krásné slovo) slizské, smrdí a z polívky jsem je nejdřív vytahoval, ale pak mi začaly vadit i ty výtrusy že tam plavou a přestal jsem už i polívky. Ne, povídám, člověk musí být důsledný, nemůže jíst všecko a když něco nejim, tak to nejím bezezbytku. No ne? Popravdě, jsou houby, kterých se bojím i dotknout. A bavím se, když si někdo udělá smaženici a nejde v ní slimáka! Slimáka! (další krásné české slovo) S nesmazatelnou vidinou napěněných slimáků odvracím rychle pohled od jakkoli upravených hub.

....asi jsem krapýtek odbočil.

Pěkné, věru. Co zas někdy torchu vizuální úpravy. Tvůj STROM byl skvělý a vzácný úkaz. Ono by možná i stačilo, kdyby se nějaká básnička četla pozpátky, byla zarovnaná jainak, prostě něco co vybočí NA POHLED, hm?

třeba nenastane.

V předvečer konce světa, použijí naši potomci tuto báseň jako modlitbu.

ha vtip

jen se nenechat odradit.

Milé dílko.

Ale až si budeš číst dílka jiných, zkušenějších autorů, začneš psát jinak. S větší grácií, řekl bych.

je to (až na ty chyby) velmi povedené. (Snad je to hudbou, kterou zrovna poslouchám...

Ó takhle já asi psát nikdy nebudu, s o to sadističtějším sebetrýznivým potěšením tě čtu.

myslím, žes chtěl napsat cejch ne cech. Je to hezké, není to veršovaná próza? Je to takové těžko stravitelné, plné nikoli slov ale termínů a termínových spojení: vodopády slz štěstí, zažehlé snítky z myšlenek, katedrála...
Báýseň uzavřená těžkými vraty co se otevřou ale s námahou.

c´est la vie

i mi sa to páči, len mám takový dojem že slovo oDprostit snad ani neexistuje?

Jo četl. Smutný příběh. Vypráví o tvrdém životě bez soucitu z něhož jediným vysvobozením je smrt.

příliš vyhrocená filozofie nemyslíš? Lidi si náhodou rozumí. (i my si teď rozumíme)

až se tak stane, nastane konec světa.

Kdo chce psát pravdu, ten ji napíše. Kdo to neumí a nechce lhát ať nepíše. Na to aby člověk napsal něco, tak aby to jiný nepochopil jinak, nepotřebuje odbornou terminologii.

to ze mně děláš ty sám. Argumentuj! Přesvědč mě! Co když máš pravdu ty?

Jsi nepřesvědčivý.

ne