Experimentální fantasy román psaný s podporou umělé inteligence. Závěrečná kapitola. Dvojčata se ještě jednou vrací do Začarovaného lesa a definitivně se rozloučí se svým tamějším domovem.
 19.11.2026
0
3 (0)
Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 40: Odkaz věcí zanechaných

Dny a týdny ubíhaly a asi o měsíc později dorazil do Kalinčina Mlýna podzim. Chladná už byla nejen rána, ale i odpoledne, a pole už byla dávno sklizená. Mletí stále pokračovalo, ale už volnějším tempem. Protože Vanesa měla plné ruce práce s léčením vesničanů, v mlýně nyní pomáhala Vamesa s Annou, partnerem Štěpána, a při práci si vyprávěli příběhy: jak vymyšlené, tak hlavně ty, které přinesl život sám. Annu zajímaly příběhy z lesa a Vamesu zase ty z vesnice a rozhodně si měli co povídat.

Jednoho dne si Vamesa třídila odložené věci a všimla si, že dřevěná houba od víly Solary už zcela přestala svítit. Vzpomněla si na vílina slova: „až vás opustí, pohřbít“. Vamesa si uvědomovala, že by víliným slovům vyhověla i tím, kdyby houbu pohřbila ve vesnici, ale ta situace ji přiměla přemýšlet, a tak se rozhodla jinak.

Položila houbu do své nůše a šla se domluvit s Lucií a Vanesou. Následujícího dne dvojčata vyrazila ještě jednou do Začarovaného lesa. Měla teplé oblečení, i když ne úplně stejné, protože se v mlýně dvě stejné sady takového oblečení nenašly. Aby nemusela v té zimě přespávat a stihla se vrátit téhož dne, vyrazila brzy ráno, ještě před svítáním. Šla rychlým krokem a snídala za chůze.

Do Dvojčatiště dorazila ještě dopoledne. Bylo chladné a opuštěné.

Vamesa se zastavila kousek od chaty. „Tady je to správné místo,“ řekla a položila nůši na zem.

Vanesa přinesla ze sklepa rýč a Vamesa vykopala jámu.

„Je to jako pohřeb,“ řekla Vanesa.

„Také mě to napadlo,“ řekla Vamesa.

Když byla jáma dost hluboká, Vamesa do ní uložila houbu a začala ji rýčem zasypávat. Nakonec ještě zemi shora udusala.

„Sbohem,“ řekla.

Pak si v obývacím pokoji dali oběd. Důvěrně známý pokoj jim teď už vůbec nepřipadal tak přívětivě, jako když bylo teplo a podlaha byla pokrytá vlněnými koberci.

Když dojedli, vydali se do sklepa. Tam bývalo chladno i přes léto, teď v něm ale byla ještě větší zima. Vanesa svítila svíčkou, aby uvnitř dobře viděli.

Na polici ležely hliněné hrníčky, které dvojčata přes léto používala k pití. Jemné, ručně malované, se záhadnými vzory. Vamesa na ně ukázala. „Podívej,“ řekla, „někdo je vyrobil. S úsilím a nadějí. Odešel a nechal je tu. Nevěděl, kdo přijde. Nevěděl, že to budeme my.“ Její hlas kolísal, jako by pro ni bylo těžké vyjádřit, co se vlastně snaží říct. „Nechal je tady.“

„A teď jsme to my, kdo odchází,“ dodala Vanesa tiše. „Stejně jako onu nebo oni.“

„Myslím, že je čas, abych po sobě také něco zanechala,“ řekla Vamesa, „z vděčnosti za chatu a za les a za všechno, co jsme si nevyrobili sami, ale dostali zdarma.“

„Myslíš tohle?“ řekla Vanesa a pohledem ukázala na nůši, kterou sourozenec držel v rukou.

Vamesa přikývla. „Ano,“ řekla. „Na venkově je stejně k ničemu. Vyrobila jsem ji v lese a pro les. Patří sem. Někdo ji tu bude potřebovat, stejně jako jsme my potřebovali hrnky.“ Položila nůši pod polici. „Je to jako část naší cesty. A možná, pro někoho jiného, to bude začátek jeho.“

Svíčka blikla, ale Vanesa už nepromluvila. Cítila, že si s Vamesou rozumí a další slova by byla zbytečná. Otočila se a oba zamířili k odchodu.

A tak brzy po poledni vyrazili na cestu zpět do Kalinčina Mlýna. Už se neohlíželi, ale mysleli na svůj nový domov a lidi v něm.

Jméno Dvojčatiště od toho dne už nikdo nepoužil, ale chata tam stála dál a čekala na další léto, další lidi a další jméno.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥

Ze sbírky: Vamesa a Vanesa

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.