Těžká depkárna. Těžká.

O nudu? To máš teda dost nízké ambice.

Niky, pěkné. Ale neříkejme tomu haiku, prosím. Z haiku má mít čtenář příjemný pocit, proto se psaly haiku odjakživa na přírodní témata vyjadřující naprostý soulad s přírodou. Soulad s přírodou!! Taky dávat haiku nadpis je ohromně nepůvodní.

Nuda a ještě hrubá.

Stará neznámá: Nevím, jak vypadáš. Když to nemělo pobavit, mělo to snad urazit? Co sis od toho slibovala? Není to ani básnička, není to dílo. Je to trapný kváč. A veškerá pointa toho zela v blbým názvu, který končil jediným slovem velkým a tučně. Nůůůůdááá!!

Má ta vulgarita nějaký smysl? Protože mě to nijak nepobavilo.

Křehké dílko. Jakoby všechny ty věci byly úhledně poskládané vedle sebe a měly k sobě tak daleko.

Krásné haiku.

Tak to máš dobrý. Jinak bys musela vykazovat výroční zprávy o činnosti a souvisejících aktivitách.

A zatím jeho zrádná sestra popisuje jeho eskapády na netu. hanba

Zdaleka se to nezdá býti pramálo. Já osobně od toho vždycky varoval. Osobní básničky mívají kruté reakce a autoři si je moc berou. Básník by asi měl psát také o světě kolem sebe a svých prožitcích, ale na internetu by měl postupovat obezřetně. Třeba já ve své poezii lžu až se práší. Mám ale dost bohatou fantazii, aby se nad tím nikdo nepozastavoval. Ty jsi evidentně exhibicionistka. Budeš závislá na reakcích, protože ti budou pomáhat analyzovat tvou reálnou situaci. Nemám pravdu?

No, zas jednou narazila na psance krásná kočka s novým stylem.

Mně těžkopádný styl tolik nevadí, skýtá víc prostoru pro obsahovou náplň. Jak to ale tak čtu, tak mi přijde zbytečné do tak dlouhých řádků nutit rýmy, protože nejsou tolik cítit jako u krátké básničky. Tahle rozvláčnost svědčí nerýmované poezii, a tu se pak ozvou staromilci, co řeknou, že už to nebyla báseň ale nějaký úryvek příliš krátký na prózu. Inu básnické umění tkví v umění říct toho hodně co nejméně slovy. Je na čase, aby nějaká smělá básnířka dokázala, že to tak nezbytně nemusí být.

A ještě další věci jsem si všiml, mimochodem, že tu není jasná hranice mezi doslovným a symbolickým. Kdosi nakonec řekne, že prostě duše no, ale došlo by to ostatním, z té části první? A je duše dívky jiná než duše kluka? A jde skutečně o básnění a vyjevování intimních míst básníka? Sice to hlásá nadpis a poslední řádek, ale ten zbytek je až příliš epický, než aby nám došlo, že je to vlastně celé jinotaj.

Ta zrada tam uvízla v jakémsi bezprizorním vakuu. Jinak dobrý.

Homér: Krutý..., pravda, ale pobavený.

V oblasti "na steszce" jsem vyprskl smíchem. Napsal jsi to velmi zábavnou formou. Vlastně jsem se už dlouho nad něčím tak nepobavil. Naprosto jsi mě odrovnal, všechna čest. A ta interpunkce! Chá! Místy to sice nedává žádný smysl, třeba hned v prvním řádku, tam chybí kdo, za to je tam kam.

Tohle není básnička. To je text v němž mají některá slova stejnou koncovku.

Tak to je to sympaťák.

Jéé. Ta liška tu rustikální selanku velmi pěkně ozvláštnila. Navíc, když někdo jako já, vnímá v textu barvy a živě si představuje, co čte, tvoří oranžová liška v bílém sněhu modelový příklad pohádkových asociací (třeba hon na lišku v Popelce). Samotné ticho je co do barevného ladění jinak docela fádní a statické, pohyb znamená ruch, ty si to v téhle básni zcela jasně uvědomuješ, takže v ní na pohyb takřka nenarazíme, ale když už ano a zjeví se liška - oranžový kontrast statického ticha, nabádáš k zastavení. Takže celá básnička funguje správně a vytváří tu správnou představu navozující dojem ticha v zimní krajině. Ano, ta liška je tam velice důležitá.

Krásná věc Tino. Je z toho patrná ta křehkost míjeného kouzlení. Ta v letu jakby zachycená ledabylost čehosi velikého a silného, co tkví v přitažlivosti dvou lidí, potkaných jakoby náhodou.

Je sympatické, že se pořád držíš svého stylu veršové výstavby včetně všech těch grafických prvků, co už jsou pro tvoji tvorbu typické. Třeba ten řádek velkými písmeny, co je prostě zásadní výkřik z hlubiny té básně. Nebo to, že začínáš básně iniciálou. Zkus to první písmeno dát největší velikostí, tím to nabyde takřka středověké kronikářské delikátnosti. V téhle básni a to především hned v první sloce se přibližuješ svému lyrickému mistrovství. Jen ten název je strašně komerční.

Ještě by zasloužila trochu prožvýkat. V syntetickém pohledu by se mělo šetřit detaily, v analytickém naopak se na detaily zaměřit. Tohle je spíš syntéza. Popisuješ jak to prostě chodí a bereš si k tomu jako pomůcku motýlka. Tenhle symbol ale ztrácí svou výmluvnost, když ho ochudíš o typické znaky, tak třeba motýlek neběží, létá. Tím vracíš čtenáře zpět k domněnce, že tohle není žádný motýlek a nutíš ho se ptát, proč to teda je motýlek? Jakou má s motýlkem jak ho zná podobnost?