Ich forma má jednu vadu. Autor musí vyprávět svůj vlastní životní příběh. Pokud ne, čtenář to zjistí, a pokud ano, tak se musí zcela otevřít, odhalit svoje nitro a dát do něj nahlédnout, stačí něco zamlčet a příběh se zbortí. Na ich formu musí být autor prozaik odvážný. Ve tvém případě, jak se zdá, s tím problém nemáš, a když už jsi hodně osobní, dokážeš nenuceně odbočit a pak se zase vrátit.
Úvod je taky důležitý. Ve zkratce se v něm odhalí o co v příběhu půjde a nesmí se toho říct moc, aby mělo cenu ten zbytek přečíst.

Je to pěkné. Dokážeš udržet napětí a pointa úplně na konci je věru šokující. Taky to prostředí ve kterém se ten příběh odehrává umíš vylíčit do barvitých detailů. Možná jedinou věc bych změnil: Nepsal bych jména. Ani kdyby byla změněná. Třeba Kafka, ten to vždycky vyřešil tak, že napsal jenom doktor K., což je sice hrozná varianta, ale když už je příběh osobní, tím že je podaný ich formou, možná by nemusel být osobní více. No, to je jen nápad. I bez toho by to přece šlo. Ačkoliv, teď si uvědomuju, že to celé vlastně začíná tím, Táňa, Táňa...takže nic.

Mám rád poezii, která odlehčuje. Vypravěč se stává něčím skoro nehmotným. Deštěm, vánkem, světlem, tmou... Je to věc, která mě fascinuje na japonské, čínské a korejské poezii. Ta lehkost ukrytá ve slovech. Je umění skládat verše tak aby dokázaly čarovat, aby ve fantazii vyprovokovaly představu, že i ta nejtěžší věc jakou známe ztratila svou tíhu a na pouhé fouknutí odletěla do oblak, jako by byla z papíru.

Musíš být křehký člověk, člověk, který vidí svět v maličkých detailech, člověk s prsty menšími než mají kapky deště. Básnička je moc hezká.

vtipné. Blbé, ale vtipné.

proklamativně šťastnej?

Nehladíš si někdy spíš při holení krk břitvou, sváděje v sobě boj, že bys ochutnal, jaké to je podřezat se?
(a nejlíp před webkamerou, hezky death on line?)

I já tímhle zabil čas, během kterého jsem mohl zachránit svět, ukončit války, dokončit výrobu medicíny amazonské horečky a přinést lék na rakovinu, zachránit velryby a vysázet nový deštný prales v ostravské Karolíně, nebo kontaktovat mimozemskou entitu ze systému beta Orionis....ale ne, já tohle musel číst. Nejvíc mě asi dožralo to vysazené bezprizorní odtržené řečnické ,,ti"

Jak neosobní a syrové rozseknutí jinak konzistentního těla!

Nešlo by to Jsi, prostě jen vytknout před závorku?

hutné

andělé krev nemají

Leda ti, co chodí v prosinci s Mikulášem a čertem. Kdysi se jeden z nich pořezal u nás o branku. Bylo to najednou tak mystické. Nikdo si to neuvědomoval. Na naší brance prolil krev anděl. On to sice byl mladý Souček, ale symbolicky vzato...

No ale básnička mě zas tak moc nenadchla. Té mystické tajemnosti mi přijde, že je tam málo. Ale těžko soudit, kdyby ji tam bylo víc, asi by i ta báseň byla delší než je a to by taky bylo na škodu.

Nu, tohle mi zní jako úryvek z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Všudybyl odpovídá na otázky. Neřekl bych, že by šlo o báseň. Postrádá to rytmiku, uhlazenost a vůbec. Napsat báseň obsahující úvahu není nic lehkého.

Tedy rozhodně vypadá netradičně.

Reaguješ mile, leč nemoudře, já jsem obeznámen s tvým říkejme tomu gramatickým handicapem. Šlo mi spíš o to, že čím delší text napíšeš, tím víc chyb bude obsahovat. Nic neubere tvé myšlence, kterou ztvárníš ve verších, na kráse, když ji vyjádříš ve zkrácené podobě a chyby trochu eliminuješ.

Hezké a nápadité dílko. Tvoje vlasy, pokud se zachytily na nějaké raketě z NASA už asi opustily naši galaxii a brzy se vrátí jako ohromný ničivý asteroid, který nás všechny zabije. Ta nezodpovědnost!! Tvá další věc doufám bude o síťce na vlasy. Jeden tvůj vlas mi v půlce srpna vletěl do oka. Dodnes mě škrábe.

Mimochodem, ta předložka před Sacré Coeur by měla být s E jináč je to psílis sykajísí slofní spojení

176 děl. Z kolika z nich si něco pamatuješ? Máme se těšit na dvou sté výročí na něco extra?

Tomáš, to je tak sympatické jméno, myslím, že máme svátek ve stejný den, není to náhoda? Tvůj nik nicméně otřesný. Zvláště pak na totebooku, kde musím každou číslici dělat přes shift.

nehledě na to jak je to dlouhé a nesourodé a chaotické nutno říci, že od četby odradí hned na začátku to jsem. Jsem seděli, seděli jsem a hned pod tím pro jistotu já sem.

HNUS!!

Ale skvost české literatury z toho nikdy nebude, dílko o to ani nijak zvlášť nestojí, hm?

a já bych ho nevynechal ale maximálně zvětšil a nalepil ho pro výstrahu všem hned na začátek.

** lížu si tě ** - jak erotické!

Pomalu se pro tebe stávají běžné a charakteristické některé slova: Šrámek, víno, cigarety,...

Tvůj vlastní podprahový symbolismus?

Tual, vím, že se ti líbí moje ,,křehké,, básničky a popravdě, mi se zase líbí ty tvoje. Dokážeš popsat pocity mezi lidmi z takového nevnuceného pohledu. Jako bys každý dokonalý okamžik, který jsi schopna pochytit smysly popisovala nehmotná, nestranná a přesto melancholicky naladěná. Příjdeš mi jako básnířka, jejíž vypravěčem je vítr, který dokáže zachytit věci nevyřčené. A z těch básní má člověk pocit intenzívní intimní telepatie: žádná přímá řeč, hlavní hrdinové vlastně mlčí a přece spolu mluví očima...

Toť oststně jest vrcholné stádium zamilovanosti - mluvit spolu očima a rozumět. Tahle básničke je moc vydařená.

První řádek - Andalouský pes.

Zkoumal jsi někdy metricitu svých veršů? Zjistil jsem, že mezi literárními fajnšmekry se dodnes považuje metricita verše za odznak nejvyššího poetického umění. Tedy samozřejmě jako perlička na dortu. Pokud má báseň skvělý obsah, má náležitou formu, pěkné obraty, hezkou fasádu a ještě jamb. (Pravda, kdo tohle dneska umí, že?)

Osobně si myslím, že takovému kryptobaroknímu poetickému omylu jako je metricita už dávno odzvonilo. A teď si přiznej: prznil bys svoje básně daktylem, trochejem jambem a nevím čím ještě? Nebo ti přijde mnohem zvučnější básničky psát tak jak ti lidově řečeno narostl zobák?