Ou, to je tvrďárna. Trochu mi to připomnělo, jednu teorii, která vznikla jednou večer v knajpě, že totiž ženy se v déle trvajícím období, které pro ně nebylo šťastné, upomínají na to horší, kdežto muži naopak vzpomínají na to hezké. Že špatné zkušennosti umějí potlačovat automatičtěji, zatímco ženy si libují v sebetrýzni.

Osobně se mi nelíbí to přes koleno lámané NÁS - takový rým, který je tam dost divně instalovaný.

Za takové dílko zasloužíš poklonu až k zemi. Je to hezky napsáno. A ani ten obrázek to nepotřebuje.

Tuhle filipiku si někam zapíšu.

Taková téměř modlitba, nebo zaříkací formule.

palec hore

Mně se to moc líbí. Ten styl je možná dost klasický, ale ty popsané obrazy jsou originální a už ten začátek, kde popisuješ strom v člověku je úžasná myšlenka. člověk otočí list a vidí v něm vlastní zápěstí. A kde tam uvnitř toho všeho je duše? Tahle báseň tedy řeší otázku čím jsi?

Jako od Hraběte.

Tak jsem si toho od tebe přečetl víc. No, dospěl jsem k závěru, že se stylem od sebe zas tolik nelišíme. Pohledem na svět, postojem k různým věcem, tématicky to všechno jo. Ale stylem moc ne. Z kraje týdne jsem zase smazal asi 20 děl - spíš ze vzteku než z nějaké kritické selekce - ale nezbavím se dojmu, že píšu podobně jako ty. Tou délkou, tím počtem slov na řádku, tím tokem myšlenky a pointovostí, dokonce rýmovým řešením (spíš neřešením) se shodujem. Tak jestli jsem napsal, že se mi od tebe něco nelíbí, neplatí to. V lecčems (v tématech ani jazyce moc ne) je tvoje tvorba sympatická.

....jééé to zvíře v hlavě zase zvítězilo nad rozumem. Sex.

OK Pročtu tě.

Já to znám z Beskyd. Krajina dětství. A na podzim jsou nejhezčí. Ale smutné.

No, asi může, ale když to bude krásné, už to asi nebude smutné.

Může být smutek krásný? Je melancholie nebo nostalgie krásná? Já ti nevím. Vůbec nevím, co na to říci. Jsem zmaten. Ty to tak vidíš?

To se nerýmuje! Co se stalo? Žádná tradice, žádná regulace, dokonce poslední sloka má o řádek navíc. Snad se z tebe nestává inovátor?

Tvoříc........jéžíš. No ale jinák je to suprovní. Akorát se těžko vymaňuješ z depresivního předpokladu a kolektivního omylu, který ve svých verších stimulují miliony obyčejných i neobyčejných básníků (Poem počínaje), že mlha je symbolem smutku. Není! Je krásná, přelévá se, melancholii do ní vkládají jen lidské bytosti a ona v ní náhodou dobře drží. Ale mlha je jen bílý zákal všedního dne. Činí svět snovějším, je krásná. Miluju mlhu (pokud nejeddu zrovna autem).

Seš virtuální. Seš virtuálka! Čím víc záložních šťouchatelů tím menší černá díra ti v mozku žere databázi vlastní sebereflexe. 4 jsou málo, 5 hodně. 1101 přátel je ti na nic. Znič je. Osvoboď se od přátel. Získej si nepřátele. Pij Jooky.

Mně se ten nápad líbí. To provedení je takové no.......chytrou výzvu doplňují narychlo ušité rýmy. Ale líbí se mi představa, že se zprofanovaní andělé odstrojí a stanou se z nich smrtky.

Sakrachlape gůůd. Máš jedničku.

Zastavil jsem se nad Hydrou, než mi došlo co to vlastně je, zjevil se mi v hlavě obrázek kolejí a jejich dravého rozvětvování v dobách, kdy jste usekli jednu a narostlo na ní osm nových. Mám rád básně o vlacích.

Nevidíš mu do hlavy. A on nevidí do té tvé. Předpokládáte oba, že se ten druhý dovtípí. Jste ztraceni.

Fíhá. To je těžký produkt. Ten konec je iracionálním dojezdem velmi komplikovaného pojetí determinismu stimulujícího peripetie tvůrčích hodnot autora! Jaký to sociální dříč se v tobě dme na povrch! Sláva ti.