Třeba to není strašák, jen stín na zdi. Třeba je to tvůj vlastní stín.

Moc hezké. (Tedy až na to spět se S) Má to pěknou myšlenku a přitom je to tak nenásilně pojaté. Hezké.

Loutka nikdy nepozná, že je loutkou, pokud se na sebe nekoukne do zrcadla. Mají to loutky vlastně snazší než loutkáři. Loutka se nemusí rozhodovat.

Což o to, je to v zásadě upřímné, bez pózy a surové. Ale k čemu tam jsou ty rovné závorky? A co konzistence? Píše se ti líp básničky konzistentní nebo neupravené jako tady. Bez nějakého klíče, prostě volně, podle smyslu pro ,,pocitovost,,? A taky...to co píšeš taky ráda čteš u ostatních?

Hm, zdá se že máš talent vnutit psaným slovům notnou dávku něhy, to je velmi podstatná básnická vlastnost. Komu chybí, nikdy neprorazí. Napadla mě jedna zajímavá teorie, které říkám fyziognomická predestinace. Lidé s podobnými znaky nejen že stejně vypadají a mají tendenci se chovat stejně, ale nejspíš i podobně uvažují. V poezii to možná bude stejně snadno aplikovatelné. Ale to jen tak blábolím. Já rád blábolím.

Nu, ale odhalil jsem u tebe talent, kolego. Tvůj básnický maraton teprve začíná, ale pořadové číslo máš příznivé. Bude zajímavé za pět roků srovnávat tvoji současnou tvorbu s tou budoucí. Podle mě rozhodně horší nebude. Naopak bych řekl, že se u tebe potenciál rozvine do dost záviděníhodné polohy. Ta Kaplička je pevný základ! Pokračuj.

Nijak zvlášť na větvi z téhle tvojí básně tedy nejsem. Všechno to archaično na mě dopadá a moc čerstvě nezní (slova jako dít, přec...) a ty rýmy, no... rýmy se vždycky zlepší, to chce jen cvik. Ale styl se upravovat nedá. Styl je třeba si uvědomit a odhodit. Odhazovat jeden styl za druhým a otvírat dveře novým a novým a když žádné nejdou vytvořit vlastní. Máš odvahu změnit svůj styl? A koneckonců i téma? Čím dřív, tím líp.

Nu mně se to líbí málo. Polopaticky vyjádřená láska mi jako vyznání moc nezní. Jakoby lásku definovala pořád ta samá slova: miluji tě, srdce, oči.... Psát o lásce se zdá být jednoduché, protože básní o lásce jsou miliony. Jedna jako druhá, dočtete ji a už nevíte o čem byla...no jo o lásce, ale že by to byla nějaká určitá láska? Ne. To nikdy. Jen někdy máte pocit, že čtete opravdu zamilovanou báseň. Psát básně o lásce, tak aby každý pochopil a našel tam tu lásku je sakra těžké. Nejde tam to blbé přeslazené růžové slovo láska jen vmáčknout mezi kvanta dalších přezrálých slov jako je srdce a další rádoby symboly lásky. To není láska, to je jen fasáda. Láska není jen o štěstí a pocitech rozkoše. Pravá láska taky bolí a je hnusná. Proč někdo nenapíše opravdickou báseň o lásce? Proč i moje verše o lásce jsou tak hnusně nasládlé a lepkavé? Copak to nejde napsat jinak? Napsat zamilovanou báseň tak, aby to nebylo trapné klišé?

jehelníček

...ach světě, jak jsi krutý. Ukrutný! Ó

Sedla mi ano. Vyloženě mi sedla. Hodí se k červenému vínu, večerní tmě a Tonymu Benettovi. Rýmy jsou ...no moc práce nedaly, ale o to tam evidentně nejde. Mně se to líbí.

Silné dílo. Napadá mě zvrácená myšlenka nahlédnout na pojem MATKA ryze dialekticky a vyslovit zásadní axiom: matka je čirý morální imperativ. Neboť ze samé podstaty toho slova v materální i esenciální rovině vyplývají pravidla jednání každého s každým. Pravidla statutu matka, který je zásadní a -fatální- nejen pro tu matku, ale taky pro všchny okolo ní. Matky zakřivují ideální trajektorie našich volních aktů. A kdyby jen volních! Je to imperativ, který dokáže potlačit vlastní esenci bytí (tedy popření svých vlastních pudů)! Takové autority ten pojem požívá! Úplně mě z toho mrazí. Chci se stát matkou!

Až na to moch (spřávně moh) se mi líbí. Má nevtíravý verš, ladně plyne a nepodobá se příliš tomu kvnatu básní o lásek, co jsou na jedno brdo.

Pravdu díš. Práce není smyslem života. Nesmí být. Člověk musí zemřít až po práci. Mimo pracovní dobu a nesmí zemřít na pracovišti. A přestávky na kávu by se měly napevno stanovit jako základní paragraf v zákoníku práce.

perfekt

nejlepší díla vznikají na okrajích školních sešitů. Ty svoje archivuju, kdyby náhodu jednou... Ta druhá je sakradobrá.

Tady Jimi říká, že bych to komentovat neměl. Ale já si můžu dělat co chci. Apolon i Dionýsos byli umělci. S opačnými přístupy. Akorát že Dionýsos musel na jaře umřít a zase se narodit a Apolon byl nesmrtelný. Ale trápili se oba stejně. To bys měl vědět, to jsi vymyslel ty 8 století před Jezuletem.

Je to moc dlouhé, abych si to někam přepsal. Nejspíš si to nebudu ani pamatovat.

LA VIDA NO VA LE NADA, COMPADRE

Velmi zatichlé :-) pěkné.

Bože dej ať není Bůh? Vtipné.

Nevím jak to definovat. Vždycky si vzpomenu na osvícenství. Na Josefa II. a jeho reformy. Brát zřetel na potřeby jedinců a zároveň na potřeby společnosti je ale nezbytné. Nedokážu ani formulovat základy nějaké optimálně vyvážené utopické společnosti. Ovšem ekonomové ...hm, přijde mi, že není větších materialistů vědců než ekonomů. Kdyby měli trochu větší humanistický rozhled, třeba by neaplikovali středoevropské hospodářské podmínky na řecké hospodářství, kde pracovní doba začíná na venkově v jedenáct, pak je dvouhodinová pauza na oběd a končí se ve tři. Chybí mi u ekonomů trochu sociologického náhledu na hospodářství - proto si myslím, že víc humanismu by té vědě prospělo. Ostatně, jak říkáš, ta otázka humanismu je spíš aplikovatelná na otázky nehospodářské: svoboda, kriminalita, pokrok, mantinely podnikání atd.

Tak to jsme se hezky shodli.

Ekonomické teorie nikdy nebyly věcí, která by mě zajímala. (Jednak proto, že jim nerozumím, jednak mi připadají nudné a nezáživné a jednak mám sklon posuzovat jejich funkčnost nikoli prakticky, ale filozoficky, což je naprosto zcestné). Osobně si myslím, že jak kapitalismus tak socialismus by fungovaly i v čisté podobě, kdyby byly aspoň trochu humanistické. Což ani jeden z těch dvou ekonomických vzorců není. První nehledí na potřeby společnosti, ten druhý zase na potřeby individua. Já jsem se stávajícím systémem celkem spokojený, protože mě nebolí. Více humanismu do ekonomie.