Dokončeno, netřeba vesmíru studu
nemá rád nudu. Tak trochu se směje
když s Vámi se chvěje, rozkmitán
mezi stehny, v černou díru
vpadli vněmy, světlem srdcím
doručeny.

Amanita?? duším skryta
askorutinem na kloboučku
pokryta. Stínům poví co se doví
o náladě lesa.
Mezi kořeny s moudrostí stařeny
skrze ni vesmír k kmenům
šeptá.

Matka země orosena
paprsky letmě políbena.
Narodil se den.
Kdo otcem?
Neví se jen.

To neuchopím, jen jsem to vtáhl a vstřebal beze zbytku tudíž stravitelné. Degustér dodá ,plná chuť, koštér další podotkl by že obsah zralí. pak zdvihl sklenku proti světlu, nezmohl se na kloudnou větu, jen přivoněl k výrazům jenž poválel v ústech.Toť víno po všech gustech- skvělé, zamumlal opit neuměle.

Někdy nemoc ,někdy lék
záleží na dávkování
hlad zabijí a zrovna tak
velmi časté milování.

Po 28 letech partnerství, potažmo spíš přátelství ptám se na lásku sám sebe a tu osloví mne ironie a oči spočinou na košťátku a lopatce v rohu kuchyně. Jsou pořád spolu, pokud ne pak se hledají ,protože jeden bez druhého jen stěží něco zametou na cestě životem.Povídám to manželce a neurazilo jí to,protože se můžeme spolehnout na vzájemnou službu a láska?? Jen věrnost vzájemnému poslání napříč lákavým novým košťátkům a lopatkám.

Všude lidé hvězd paměť mají. Po každý tě rozpoznají. Všem stejně srdce tluče, po doteku prahnou všechny ruce.

I ze stromů jsou orvaní vandráci. Táhne jim do větví však dělají si z toho legraci.

Lidé bez lásky nepřežívají. Jsou láskou a proto ji nedostávají. Náš problém je, že jí neumíme dávat a snadno jí přehlídneme, protože je naším odrazem a tak to zrcadlo nebereme vážně a hledáme cosi schované za jeho rámem. Marně a zbytečně dlouho.

Mysl je promítačka Našeho příběhu na plátně života. Zkus veselejší film. Báseň je dobrá. Poezie je někdy nástroj utonutí v pocitech. Tak se neutop.

Na patnácku dobrý otisk rozpoložení usazeného do snu.

Včera blinkali mi na rameno, dneska 22 a 18 let. Rád vzpomínám. Pochopení mám.

Pero a péro se občas unaví. Čas to však zase napraví.

Zralost prožitku v abstrakci přírody. Šustí šustím panenka kukuřičná. V travině vysoké azyl našla scéna vyjímečná.

Tak nějak vnímám procházky. Mnozí tento rozměr možná neznají.

Obsahově nápaditý.Znalec pozadí je celkem zjevný.Chlast je mor.

Až jednou nebude tu kmen, paseka pyšnit bude se pařezem do něhož světlo života vepsalo svou kroniku v letopočtech. Kůra pod doteky života zjemní se v jemnou tkáň pletiva hvozdů,domovem to drozdů.

Borovice.....pupeny já pojídal, o zdraví se dovídal. Nad silice že není. Copak to však přístup změní? Smrk kolektivně chřadne. Borovice však dál svěže stojí.Za hloupost smolné slzy roní. Podívej se po ní.

V únoru jsem jsem se vnořil do ledové bystřiny. Bylo -16 stupňů a já měl narozeniny a toulal jsem se krajinou svého rodiště s Jendou Becherem. Byla to oslava života napříč jeho těžkostem. Každá buňka mého těla na to slastně vzpomíná. Jen mi to vytanulo na mysl. Máš čtivou formu. Je to pocitově prostorové, snadno empaticky uchopitelné.

To není špatný.....projev dřeně duše.Nevnímám to cynicky suše , kde že , sám s kmotrou kostky jsem hrál, plakajíc jsem se smál i bál. Trumf v rukávu já měl, eso vděčnosti vyděsilo spoluhráče. Ona jen vrškem strachu mávala, jenž mi k nohám spadl poražen.