V bambusové knihovně osudu
přepsali ti čas příchodu.
Knihovník tak laskavý byl
že ručičky vesmíru upravil.
Potkala ses sama v sobě.

Taky jeden co ho protáhli časoprostorem z dávnověku.

Jsi bezedný pramen. Čerpadla na plný výkon.

Chtěl bych býti kostelníkem
v tom tvém novém chrámu.
Zvoničce doma tiše sloužím
v botách přitom slámu.

Slyším hudbu ačkoli neumím číst v notách. Bezva

Tomu říkám první jarní květ
krása co mění svět.

Vstupujeme samy do sebe. Zednáři co chrámy staví. Své světlo v sobě slaví. Ten kdo pouze betonuje, ze života se neraduje.

Očekávání
naděje
vzájemnost
pragmatičnost

Něžné drama se zápletkou. Pavouka si opatřím, i ty boty bych koupil...

Perfektně ovládáš zvraty poloh.( Dno oblohy.) Ty kontrasty rád používám k vnímání světa. Kde není středu , jen propast mezi horkým a studeným, mezi hladem a nasycením. Ty rozestupy prostorů jsou pak úderné.

ÓÓóoomm. Jako amatér se lépe vyjádřit nedovedu. Vždy se mi moc líbí ta individuální uchopení jednotlivých autorů. To je teprve klokotání brambor na plotně. Úžasný

Dandy: Poslední řádek bych změnil a vypíchl tvou podstatu. ..nezanikat v pěšině,
svou duši dáti krajině.

Přesně takhle píše básně moje dcera. Vzácně teda. Hodně zdaru. Dětství už nehledej. Je pryč.

Zpracování neotřelé, šeptem jedinečné.

Vším čím jsem, stal jsem se z nepřízně. Proto jsem ten zdroj nikdy neopustil. Nicméně rašplí dosáhneš jen požadovaného tvaru. Jsi li hotov máš nárok na jemný brusný papír, ale vděčný bys měl být a zvaž, že rašple už je taky hladší.

Hlas , kostička do mozaiky obrysu. Nádech mne zajímá víc než obsah. Je hmatatelný. Každá sloka je výdech měchu jemnosti a napětí.

františek: Většinou ze mně vypadnou plynule, najednou, ale zrají, než se vysypají.

Je skvělí když v střídmosti slov je tolik pocitů.

Sasanka: Tady máš odpověď. Tělo se zotaví.

Jsem laik, ale dýchá to na mne. Fajnéé