A42: múzy...

A42:
Jsme dětmi
pavučiny té,
co webem dávno sluje,
osudný nám je
múz hlas...

:-)

Proč zabere tolik času
než dospějeme k poznání,
kterak zvolit tu pravou krásu,
ne tu, co falší zavání?
:-)

Jaro je tu! V okamžení
severák se nám tu mění,
teď už je z něj fén,
teple fouká jen!

Lidé, zkuste to i vy!
Načpak býti mrazivý
tam, kde teplé lidské slovo
může znamenat tak mnoho?
:-)

Přepevná je síť
co pavouk čas tu snová,
osud chycen v ní!

Lasak: Jen jsem citoval z Aštávakragíty! Kdysi jsem ji četl a teď jsem objevil odkaz na ni na webu. http://osviceni.unas.cz/texty/astavakra.html
Takže se i ty můžeš poučit. :-)

Lasak: Jaký sklon, takový směr osudu, jak pravil Aštávakra! :-P

Vánek ti šeptá do oušek
vzpomínky mazlivé,
tam, kde uléhal koloušek,
teď vzrostlá tráva je.

Jaro nové však přišlo zas,
bůhví, co přinese?
Život je ale plný krás,
z nich teď tu těšme se...
:-)

Y :-)

Slunce v růžovém župánku
odchází tiše za obzor,
ponoř se tiše do spánku,
snad zkolébá tě vítr z hor...
:-)

Slova, co probouzejí splíny
by nikdy zaznít neměla,
lásce sluší víc něžné činy,
nežli vyznání omšelá!

Když nevíš, co krásného říci,
raději, prosím, zdrž se slov!
Zlíbej mne s usměvavou lící,
Láska je hezčí beze slov!
:-)))

Splíny jsou jezdci truchliví,
jež hostí temné mysli hvozdy,
tak ať se nikdo nediví,
že samým bolem lezu po zdi!

Když koktejly slz na míru
smáčejí tiše moje tváře,
svěřuji smutky papíru
vytrženému z kalendáře...

Tvá milá básnička o setkání duší v další inkarnaci mne také inspirovala k malému hříšku, který ti tu teď věnuji:

Potkali se dvě duše známé,
to jenom těla cizí jsou,
hřejivý pocit v srdci máme,
já chci být tvůj a ty zas mou!

Těla se zatím neznají,
však to se změní hned,
vždyť duše již si tykají,
ve dvou nám zkrásní svět...

Snad znali jsme se dycinky,
jen zapomněli zkrátka,
teď v očích máme plamínky
a v sobě skrytá vrátka,

kterými láska přijde k nám,
tak něžná, jarně svěží,
mám pocit, že tě dávno znám,
mé srdce vstříc ti běží...
:-)

korálek:
Každý má své slabé chvilky,
mnohý o tom verše psal,
pak si lehl do postýlky,
aby žalem umíral...
:-)

Nemysli na odchod,
Tvůj čas nenastal ještě,
a když Ti přijde vhod,
že sevřu Tě jak kleště,

ruka má i má náruč
pro Tebe jsou tu dál,
tančit a smát se nauč,
život je karneval...

♥Zapomeň na truchlivé scénáře, to se k Tobě nehodí! :-)))

Nikytu: Nu, ta prózou vypsaná interpretace by asi byla blíže, zvláště dík sugestivnímu "nepřestávej", i když mne napadá ještě jiná možná varianta...:-)
Ovšem mně se hned vybavila ona píseň, kdysi tak často hraná v rozhlase, tak jsem si tu trochu pohrál se slovíčky!
Ale v podstatě se shodneme v tom, že dýchání je základ života, ať jde o ten první nádech, ranní rozvičku či naše vlastní rozdýchávání se po nějakém šoku či ztrátě, kdy to opět symbolizuje nový začátek a vykročení do lepšího života...:-P

Zhluboka dýchat,
občas i kýchat,
sem tam i významně zakašlat.
Zhluboka dýchat,
málo jen vzdychat,
načpak stínů kol sebe se bát?
Zhluboka dýchat
a nepospíchat,
slunce si v své duši uschovat,
zhluboka dýchat,
světlem stín míchat,
život prostě bláznivě mít rád...

☺Trochu jsem parfrázoval známou píseň, i když Ty jsi samozřejmě měla na mysli něco jiného! Ten první svobodný výdech malého človíčka, ke kterému občas přispěje herda do zad od porodníka, která má ten dlouho nekončící životadárný cyklus spustit. :-)
Dar života je to jediné, co všichni dostáváme do vínku! :-)))

korálek: Inu, učím se brát život tak, jak přichází a občas se mi to už i daří! Je přec moudrý ten, kdo se netrápí pro to, co nemá, ale raduje se z toho, co má! :-)

korálek:
Naděje umírá naposledy,
z toho si poučení vem,
že svědkem toho nikdo tedy
nebyl, ani my nebudem!

Takže je marné se tu trápit,
je-li to naším osudem,
můžeme lásku srdcem lapit,
když ne, trápit se nebudem...
:-)

korálek:
Zastavil jsem se rád a zamyslel se taky,
musím se tomu smát, já drápkem chytil se,
též medituji rád, zaháním z čela mraky,
když smutno je mio snad, zkouším si zazpívat...:-)