|
Experimentální fantasy román psaný s podporou umělé inteligence. Vamesa a Vanesa vypomáhají v mlýně a pomalu se seznamují s ostatními členy domácnosti. Vanesa zjistí, že Josef by potřeboval její pomoc.
|
Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.
Kapitola 38: Mlýn
Uvnitř se točila masivní kamenná kola, na která dopadaly sluneční paprsky procházející dovnitř malými okny. U kol seděl zrzavý člověk v bílé košili a hnědých kalhotách, který vypadal asi na třicet let.
„Tady je Štěpán,“ řekla Lucie.
„Dobrý den,“ pozdravily ho Vamesa a Vanesa téměř jednohlasně, což je samotné trochu udivilo.
„Zdravím,“ řekl Štěpán a trochu zmateně těkal pohledem z jednoho dvojčete na druhé.
„Převezmete teď jeho práci,“ řekla Lucie. „Z kol tady přes síto padá namletá mouka do pytle. Vaším úkolem je sledovat, kdy bude pytel plný. Pak ho vyměníte za nový a ten plný odnesete tamhle ke stěně,“ ukázala na místo, kde už leželo alespoň deset plných a svázaných pytlů. „A ty, Štěpáne, na ně dohlédni.“
„Jasně,“ řekl Štěpán a vstal.
Vamesa si sedla na jeho místo a dohlížela na mouku padající do pytle.
„Během žní a ještě asi měsíc po nich máme práce nad hlavu,“ vysvětlovala Lucie. „Jsme široko daleko jediný mlýn, takže k nám jezdí s obilím všichni z dalekého okolí. Musíme za necelého půl roku pomlít tolik zrna, aby mouka všem vydržela na celý rok. A to na tom nemůžeme pracovat všichni, protože někdo se musí postarat o koně, krávy a prasata, nakrmit slepice, pást husy a tak. A prádlo se také musí vyprat.“
Práce to nebyla těžká. Plný pytel byl o trochu těžší, ale společně ho Vamesa a Vanesa zvládaly odnést bez problémů.
Večer se proud vody zastavil a s ním i mlýnská kola. O chvilku později přišla Lucie a oznámila jim, že pro dnešek bylo práce dost a že pokračovat budou zítra. Pochválila Vamesu a Vanesu, že pracovaly dobře, a vedla je ven. Slunce už bylo nízko a vrhalo dlouhé stíny.
Ukázala směrem ke skupině budov přiléhající k mlýnici, malovaných v tlumených odstínech šedé a okrové. Řekla: „Tady je náš statek — chlév, stodola a chalupa. Pojďte.“
Lucie je zavedla do velké místnosti uprostřed chalupy. Vzduch uvnitř byl chladný a slabě voněl bylinkami. Jedné stěně dominovala kamna, u druhé stály postele, naproti nim zase široká lavice.
„Tady budete spát,“ řekla Lucie a ukázala na lavici.
Vamesa se zamračila. „Proč ne v posteli?“
„Protože ty jsou pro Josefa, Františka a pro mě,“ řekla Lucie. „Vám stačí lavice.“
Vamesa přikývla. Po zkušenosti s pohodlnou slaměnou postelí u Eldary to byla změna k horšímu, ale mohlo to být ještě horší. Kdoví na čem by je nechal spát kovář Jan.
Vanesa ohmatala okraj lavice. „To dřevo je pevné,“ zamumlala.
„Ano, to je,“ řekla Lucie.
Než se začali připravovat ke spánku, Lucie se k nim posadila. „Dopoledne jsem vás u dveří odbyla, protože jsme měli moc práce, to znáte. Ale teď to chci slyšet celé — odkud přicházíte a proč zrovna k nám.“
Vamesa a Vanesa jí to vysvětlily. Lucie spokojeně přikývla a pak jim představila ostatní členy domácnosti, kteří se mezitím shromažďovali v místnosti. Bylo to dalších sedm osob: starý Dětmar, kterému bylo už přes sedmdesát a který spal na kamnech. Luciin partner Josef, který vedl domácnost a spal s Lucií v jedné posteli, pak tři mladí dospělí: Štěpán, Anna a Barbora a s nimi šestnáctiletý František; nakonec devítiletý Václav, kterého prý od začátku září vozili na koni do školy v nedaleké vsi.
Pro Vamesu bylo zvláštní spát v jedné místnosti s tolika lidmi. Když ulehla a zavřela oči, poslouchala jejich dýchání, slabé vrzání chalupy a vzdálený šelest řeky. Naštěstí nikdo nechrápal. Přemýšlela nad tím, že poprvé po dlouhé době opět usíná mimo les. Trochu jí to připomínalo domov v Shanjoy, i když ne úplně; bylo to jiné. Lavice byla tvrdá, ale jako by ji hřála.
Spánek přicházel pomalu, ale když usnula, spala hluboce a vyspala se dobře.
* * *
Když se Vamesa ráno probudila, její tělo bylo ztuhlé. Otevřela oči. Dovnitř už malými okny dopadaly sluneční paprsky. Vzduch voněl dýmem, což bylo tehdy vzhledem k všudypřítomnosti dřeva a uhlí normální.
Vanesa už se také probudila a pomalu vstala. Vamesa ji následovala. Zjistila, že Josef už pro všechny připravuje snídani. Lucie byla vzhůru a postupně se probouzeli ostatní.
„Dobré ráno,“ řekl Štěpán a jako první si sedl ke stolu. Další členové domácnosti ho následovali, kromě Josefa, který ještě vařil v sousední místnosti, a Lucie, která kamsi odběhla. Přidaly se i Vamesa a Vanesa.
Josefo chvíli později přinesl velký hrnec plný ovesné kaše a nabral ji všem do misek. Lucie se vrátila a posadila se na volné místo vedle Vamesy. Její oči se zdály navzdory únavě bystré.
„Jezte,“ řekla Lucie všem, „máme před sebou dlouhý den.“
Jídlo bylo jednoduché: ovesná kaše, krajíc chleba z velkého bochníku, který ležel ve spíži na stole, a trocha mrkve. To bylo jídlo, které mělo všem dát sílu, kterou budou potřebovat.
Když bylo vše snědeno, Lucie řekla Vamese a Vanese: „Máme práci.“
Dorazili do mlýna a Lucie ho šla spustit. Štěpán mezi mlýnské kameny nasypal čerstvou dávku zrna. Mlýnské kolo se pod tíhou vody pomalu a se skřípěním roztočilo a s ním i kameny. Vamesa a Vanesa se posadily a čekaly, než se jim začne do pytle sypat mouka.
Všichni věděli, co mají dělat.
Lucie se vrátila a sedla si k nim.
„Tato část roku je v mlýně nejrušnější,“ řekla Lucie.
„To už jste nám říkala včera,“ řekla Vamesa.
„Já vím,“ řekla Lucie. „Ale je potřeba, abyste věděli, jak tady fungujeme, tak poslouchejte: Lidé nám přivážejí nebo přinášejí zrno ze svých polí, hlavně žito, a my z něj pak děláme mouku. Peníze nebereme, necháme si jednu dvacetinu z hotové mouky. To nám stačí. Někdy nám místo toho nabídnou něco jiného, co se hodí, třeba vlněné šály a svetry, nebo bylinky či koření. Pravidelně takto dostáváme zázvor a med. Někdy bereme i zeleninu, když jí má někdo moc.“
Vamesu a Vanesu fungování mlýna opravdu zajímalo, a tak pozorně poslouchaly, co jim Lucie vysvětlovala.
O pár hodin později je Lucie pochválila: „Vedete si dobře. Jde vám to lépe, než jsem čekala.“
Vamesa se jen trochu usmála a přikývla, ale nic neřekla.
„Škoda, že nám nemůže pomoct Josef,“ řekla Lucie. „Už týdny ho bolí záda. Zkusili jsme na to bylinkové čaje od bylinkáře z Thistlebrooku, ale byly k ničemu.“
Vanesa zpozorněla. „A co ho přesně bolí?“ zeptala se.
„No záda,“ řekla Lucie trochu nechápavě.
„A kde ho bolí?“ řekla Vanesa.
„Co je tohle za otázku? Kde má člověk asi záda?“ řekla Lucie a zakroutila hlavou.
Vanesa se rozhlédla, ale dál už se neptala. Chtěla si s Josefem později promluvit. Ale zatím tu měla práci.
Den se protahoval. Přes poledne se mletí přerušilo a šli sníst oběd. Přitom ale nebyla příležitost si s nikým promluvit. Lucie je poučila, že se má jíst v klidu, takže všichni mlčeli, a každý, jen co dojedl, se hned vracel k práci.
Večer, když mlýn domlel, Lucie dvojčata opět pochválila. „A zítra budeme mlít znovu,“ řekla.
Toho večera byla jejich těla unavená z celodenní dřiny. Vamesa seděla na lavici a přehrávala si v mysli, co za ten den zažila — co říkala Lucie a co říkal Štěpán.
Vanesa se zatím zaměřila na Josefa, který seděl na židli u kamen a tvářil se trochu nešťastně. Chvilku váhala a pak k němu přistoupila.
„Josefe,“ řekla potichu, ale zřetelně. „Mohu s vámi mluvit?“
Josef se na ni podíval. „Samozřejmě,“ řekl, i když trochu vyčerpaně.
Vanesa si sedla na židli vedle něj. „Přišla jsem ze Začarovaného lesa,“ řekla. „Chci se stát léčitelem. Učila jsem se a chci vám pomoct.“
Josef pozvedl obočí. „Pomoct?“ řekl.
„Lucie říkala, že vás prý bolí záda,“ řekla Vanesa.
„To jo, ale s tím vy mi nepomůžete,“ řekl Josef rozmrzele. „Anna mi byla v Thistlebrooku pro bylinky na čaj, ale ani to mně nepomohlo.“
Vanesa ho se zájmem sledovala. „Povězte mi o té bolesti. Kde přesně vás to bolí?“
Josef váhal. Pak prudce vydechl, otočil se a ukázal si rukou doprostřed zad. „Je to tady,“ řekl. „Na dotek se to zhorší. A taky když je průvan.“
„Mohu se podívat?“ řekla Vanesa a odhrnula mu košili. To místo na zádech však vypadalo normálně.
Vanesa se vrátila na židli. „Dejte mi levou ruku, prosím,“ řekla.
„Co?“ řekl Josef, mrknuvši překvapením. Ale když viděl, že to Vanesa myslí vážně, tak jí ruku podal.
Ona ji chytila a zatlačila palcem na určitý bod. „Co to dělá?“ zeptala se.
Záblesk zvědavosti a překvapení se objevil na Josefově tváři. „Ta bolest se mění,“ řekl.
Vanesa přikývla a stiskla jiné místo. „A tady ta bolest začíná, že?“
Josefovi se zrychlil dech. „Jak to...“
„Naučil mě to jeden vynikající ganský léčitel,“ řekla Vanesa. „Taková bolest není jen v těle, vychází z toho, co se s tělem dělá. Musíte si ta záda šetřit. A také potřebujete šálu, velkou, na omotání.“
Josef váhal, co na to říct.
Vložil se Štěpán, který rozhovor zaslechl: „Máme šály na zimu, mohu jednu přinést.“
„Udělejte to, pokud můžete,“ řekla Vanesa.
O chvíli později se Štěpán vrátil a držel dlouhou teplou šálu.
Vanesa si ji vzala a řekla Josefovi: „Omotáme ji kolem zad, abyste je měl v teple. Pak už vám průvan nebude vadit.“
Josef se postavil, rozepnul si několik knoflíků a nadzvedl si košili. Vanesa mu šálu obtočila kolem těla a zajistila u břicha.
„Myslíte, že to pomůže?“ řekl Josef, stále s náznakem pochybností.
Vanesa se usmála, i když její oči zůstaly vážné. „Hlavní je ta záda šetřit. Pokud máte nějakou práci, která je zatěžuje, pokuste si ji vyměnit s někým, kdo dělá něco, co na záda není náročné.“
„Dobře, zkusím,“ řekl Josef. Pak přikývl. „Jste divný člověk, ale věřím vám.“
Vanesa se uvolnila. „Dobře,“ řekla. „Také vám věřím.“
Když se ostatní uložili ke spánku, i Vanesa si lehla k Vamese na lavici. „Josef se uzdraví,“ řekla. „Určitě.“
Vamesa se usmála. A Josefovi se spalo lépe než včera.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Kapitola 38: Mlýn
Uvnitř se točila masivní kamenná kola, na která dopadaly sluneční paprsky procházející dovnitř malými okny. U kol seděl zrzavý člověk v bílé košili a hnědých kalhotách, který vypadal asi na třicet let.
„Tady je Štěpán,“ řekla Lucie.
„Dobrý den,“ pozdravily ho Vamesa a Vanesa téměř jednohlasně, což je samotné trochu udivilo.
„Zdravím,“ řekl Štěpán a trochu zmateně těkal pohledem z jednoho dvojčete na druhé.
„Převezmete teď jeho práci,“ řekla Lucie. „Z kol tady přes síto padá namletá mouka do pytle. Vaším úkolem je sledovat, kdy bude pytel plný. Pak ho vyměníte za nový a ten plný odnesete tamhle ke stěně,“ ukázala na místo, kde už leželo alespoň deset plných a svázaných pytlů. „A ty, Štěpáne, na ně dohlédni.“
„Jasně,“ řekl Štěpán a vstal.
Vamesa si sedla na jeho místo a dohlížela na mouku padající do pytle.
„Během žní a ještě asi měsíc po nich máme práce nad hlavu,“ vysvětlovala Lucie. „Jsme široko daleko jediný mlýn, takže k nám jezdí s obilím všichni z dalekého okolí. Musíme za necelého půl roku pomlít tolik zrna, aby mouka všem vydržela na celý rok. A to na tom nemůžeme pracovat všichni, protože někdo se musí postarat o koně, krávy a prasata, nakrmit slepice, pást husy a tak. A prádlo se také musí vyprat.“
Práce to nebyla těžká. Plný pytel byl o trochu těžší, ale společně ho Vamesa a Vanesa zvládaly odnést bez problémů.
Večer se proud vody zastavil a s ním i mlýnská kola. O chvilku později přišla Lucie a oznámila jim, že pro dnešek bylo práce dost a že pokračovat budou zítra. Pochválila Vamesu a Vanesu, že pracovaly dobře, a vedla je ven. Slunce už bylo nízko a vrhalo dlouhé stíny.
Ukázala směrem ke skupině budov přiléhající k mlýnici, malovaných v tlumených odstínech šedé a okrové. Řekla: „Tady je náš statek — chlév, stodola a chalupa. Pojďte.“
Lucie je zavedla do velké místnosti uprostřed chalupy. Vzduch uvnitř byl chladný a slabě voněl bylinkami. Jedné stěně dominovala kamna, u druhé stály postele, naproti nim zase široká lavice.
„Tady budete spát,“ řekla Lucie a ukázala na lavici.
Vamesa se zamračila. „Proč ne v posteli?“
„Protože ty jsou pro Josefa, Františka a pro mě,“ řekla Lucie. „Vám stačí lavice.“
Vamesa přikývla. Po zkušenosti s pohodlnou slaměnou postelí u Eldary to byla změna k horšímu, ale mohlo to být ještě horší. Kdoví na čem by je nechal spát kovář Jan.
Vanesa ohmatala okraj lavice. „To dřevo je pevné,“ zamumlala.
„Ano, to je,“ řekla Lucie.
Než se začali připravovat ke spánku, Lucie se k nim posadila. „Dopoledne jsem vás u dveří odbyla, protože jsme měli moc práce, to znáte. Ale teď to chci slyšet celé — odkud přicházíte a proč zrovna k nám.“
Vamesa a Vanesa jí to vysvětlily. Lucie spokojeně přikývla a pak jim představila ostatní členy domácnosti, kteří se mezitím shromažďovali v místnosti. Bylo to dalších sedm osob: starý Dětmar, kterému bylo už přes sedmdesát a který spal na kamnech. Luciin partner Josef, který vedl domácnost a spal s Lucií v jedné posteli, pak tři mladí dospělí: Štěpán, Anna a Barbora a s nimi šestnáctiletý František; nakonec devítiletý Václav, kterého prý od začátku září vozili na koni do školy v nedaleké vsi.
Pro Vamesu bylo zvláštní spát v jedné místnosti s tolika lidmi. Když ulehla a zavřela oči, poslouchala jejich dýchání, slabé vrzání chalupy a vzdálený šelest řeky. Naštěstí nikdo nechrápal. Přemýšlela nad tím, že poprvé po dlouhé době opět usíná mimo les. Trochu jí to připomínalo domov v Shanjoy, i když ne úplně; bylo to jiné. Lavice byla tvrdá, ale jako by ji hřála.
Spánek přicházel pomalu, ale když usnula, spala hluboce a vyspala se dobře.
* * *
Když se Vamesa ráno probudila, její tělo bylo ztuhlé. Otevřela oči. Dovnitř už malými okny dopadaly sluneční paprsky. Vzduch voněl dýmem, což bylo tehdy vzhledem k všudypřítomnosti dřeva a uhlí normální.
Vanesa už se také probudila a pomalu vstala. Vamesa ji následovala. Zjistila, že Josef už pro všechny připravuje snídani. Lucie byla vzhůru a postupně se probouzeli ostatní.
„Dobré ráno,“ řekl Štěpán a jako první si sedl ke stolu. Další členové domácnosti ho následovali, kromě Josefa, který ještě vařil v sousední místnosti, a Lucie, která kamsi odběhla. Přidaly se i Vamesa a Vanesa.
Josefo chvíli později přinesl velký hrnec plný ovesné kaše a nabral ji všem do misek. Lucie se vrátila a posadila se na volné místo vedle Vamesy. Její oči se zdály navzdory únavě bystré.
„Jezte,“ řekla Lucie všem, „máme před sebou dlouhý den.“
Jídlo bylo jednoduché: ovesná kaše, krajíc chleba z velkého bochníku, který ležel ve spíži na stole, a trocha mrkve. To bylo jídlo, které mělo všem dát sílu, kterou budou potřebovat.
Když bylo vše snědeno, Lucie řekla Vamese a Vanese: „Máme práci.“
Dorazili do mlýna a Lucie ho šla spustit. Štěpán mezi mlýnské kameny nasypal čerstvou dávku zrna. Mlýnské kolo se pod tíhou vody pomalu a se skřípěním roztočilo a s ním i kameny. Vamesa a Vanesa se posadily a čekaly, než se jim začne do pytle sypat mouka.
Všichni věděli, co mají dělat.
Lucie se vrátila a sedla si k nim.
„Tato část roku je v mlýně nejrušnější,“ řekla Lucie.
„To už jste nám říkala včera,“ řekla Vamesa.
„Já vím,“ řekla Lucie. „Ale je potřeba, abyste věděli, jak tady fungujeme, tak poslouchejte: Lidé nám přivážejí nebo přinášejí zrno ze svých polí, hlavně žito, a my z něj pak děláme mouku. Peníze nebereme, necháme si jednu dvacetinu z hotové mouky. To nám stačí. Někdy nám místo toho nabídnou něco jiného, co se hodí, třeba vlněné šály a svetry, nebo bylinky či koření. Pravidelně takto dostáváme zázvor a med. Někdy bereme i zeleninu, když jí má někdo moc.“
Vamesu a Vanesu fungování mlýna opravdu zajímalo, a tak pozorně poslouchaly, co jim Lucie vysvětlovala.
O pár hodin později je Lucie pochválila: „Vedete si dobře. Jde vám to lépe, než jsem čekala.“
Vamesa se jen trochu usmála a přikývla, ale nic neřekla.
„Škoda, že nám nemůže pomoct Josef,“ řekla Lucie. „Už týdny ho bolí záda. Zkusili jsme na to bylinkové čaje od bylinkáře z Thistlebrooku, ale byly k ničemu.“
Vanesa zpozorněla. „A co ho přesně bolí?“ zeptala se.
„No záda,“ řekla Lucie trochu nechápavě.
„A kde ho bolí?“ řekla Vanesa.
„Co je tohle za otázku? Kde má člověk asi záda?“ řekla Lucie a zakroutila hlavou.
Vanesa se rozhlédla, ale dál už se neptala. Chtěla si s Josefem později promluvit. Ale zatím tu měla práci.
Den se protahoval. Přes poledne se mletí přerušilo a šli sníst oběd. Přitom ale nebyla příležitost si s nikým promluvit. Lucie je poučila, že se má jíst v klidu, takže všichni mlčeli, a každý, jen co dojedl, se hned vracel k práci.
Večer, když mlýn domlel, Lucie dvojčata opět pochválila. „A zítra budeme mlít znovu,“ řekla.
Toho večera byla jejich těla unavená z celodenní dřiny. Vamesa seděla na lavici a přehrávala si v mysli, co za ten den zažila — co říkala Lucie a co říkal Štěpán.
Vanesa se zatím zaměřila na Josefa, který seděl na židli u kamen a tvářil se trochu nešťastně. Chvilku váhala a pak k němu přistoupila.
„Josefe,“ řekla potichu, ale zřetelně. „Mohu s vámi mluvit?“
Josef se na ni podíval. „Samozřejmě,“ řekl, i když trochu vyčerpaně.
Vanesa si sedla na židli vedle něj. „Přišla jsem ze Začarovaného lesa,“ řekla. „Chci se stát léčitelem. Učila jsem se a chci vám pomoct.“
Josef pozvedl obočí. „Pomoct?“ řekl.
„Lucie říkala, že vás prý bolí záda,“ řekla Vanesa.
„To jo, ale s tím vy mi nepomůžete,“ řekl Josef rozmrzele. „Anna mi byla v Thistlebrooku pro bylinky na čaj, ale ani to mně nepomohlo.“
Vanesa ho se zájmem sledovala. „Povězte mi o té bolesti. Kde přesně vás to bolí?“
Josef váhal. Pak prudce vydechl, otočil se a ukázal si rukou doprostřed zad. „Je to tady,“ řekl. „Na dotek se to zhorší. A taky když je průvan.“
„Mohu se podívat?“ řekla Vanesa a odhrnula mu košili. To místo na zádech však vypadalo normálně.
Vanesa se vrátila na židli. „Dejte mi levou ruku, prosím,“ řekla.
„Co?“ řekl Josef, mrknuvši překvapením. Ale když viděl, že to Vanesa myslí vážně, tak jí ruku podal.
Ona ji chytila a zatlačila palcem na určitý bod. „Co to dělá?“ zeptala se.
Záblesk zvědavosti a překvapení se objevil na Josefově tváři. „Ta bolest se mění,“ řekl.
Vanesa přikývla a stiskla jiné místo. „A tady ta bolest začíná, že?“
Josefovi se zrychlil dech. „Jak to...“
„Naučil mě to jeden vynikající ganský léčitel,“ řekla Vanesa. „Taková bolest není jen v těle, vychází z toho, co se s tělem dělá. Musíte si ta záda šetřit. A také potřebujete šálu, velkou, na omotání.“
Josef váhal, co na to říct.
Vložil se Štěpán, který rozhovor zaslechl: „Máme šály na zimu, mohu jednu přinést.“
„Udělejte to, pokud můžete,“ řekla Vanesa.
O chvíli později se Štěpán vrátil a držel dlouhou teplou šálu.
Vanesa si ji vzala a řekla Josefovi: „Omotáme ji kolem zad, abyste je měl v teple. Pak už vám průvan nebude vadit.“
Josef se postavil, rozepnul si několik knoflíků a nadzvedl si košili. Vanesa mu šálu obtočila kolem těla a zajistila u břicha.
„Myslíte, že to pomůže?“ řekl Josef, stále s náznakem pochybností.
Vanesa se usmála, i když její oči zůstaly vážné. „Hlavní je ta záda šetřit. Pokud máte nějakou práci, která je zatěžuje, pokuste si ji vyměnit s někým, kdo dělá něco, co na záda není náročné.“
„Dobře, zkusím,“ řekl Josef. Pak přikývl. „Jste divný člověk, ale věřím vám.“
Vanesa se uvolnila. „Dobře,“ řekla. „Také vám věřím.“
Když se ostatní uložili ke spánku, i Vanesa si lehla k Vamese na lavici. „Josef se uzdraví,“ řekla. „Určitě.“
Vamesa se usmála. A Josefovi se spalo lépe než včera.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Ze sbírky: Vamesa a Vanesa
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.