..generace po generaci již nedědí moudrost, vzpomínky,rady..dědí geny, které jsou mnohdy špinavé jako boty od ho..a! Lidé nemyslí na to,že dítě je odraz jejich života a heslo -jsem mladý / mladá tak proč si neužit je dnes v kurzu... Takto vznikají ony osudy..dětství,které nepozoruje z okna svět, ale hledá prachy, drogy a zábavu...

někteří hledají, a někteří se hledají, a někteří netuší, proč ti a ti jsou na cestě..

Tak trochu přikreslená zpověď mé osobnosti..v podstatě nechci nic ukončit kromě neustálého vnímání všeho fatálna a mého ,,zapadání,, do něj... Jsem senzibilní a bohužel nebo snad i díkybohu mám dar vidět blízkým do duší,měnit přístupy,názory i jejich myšlení.....jako by jste před sebou měli pár kusů kdejakých střepů a věděli,co že se to rozbilo...

Ptám se proč :)

Nestydova báseň s příznačným názvem "O studu".

..Trápí mě pět ranních probuzení v týdnu...čekací doba na dny, které mě neskutečně naplňují štěstím a láskou..každý na něco čeká a musí se prát pro to, by mu bylo přáno :-)

každý má svou chvíli s nostalgií.. a tahle.., ta je má! ;-)

čas na skutky vypršel, je jen „pár “ zažloutlejch vzpomínek

někdy se téma, vzpomínka, myšlenka, záblesk od střípků, vynoří bez výzvy a nic nesouvisí s ničím, jen nejde občas zabránit sentimentu v přítomnosti, být naší součástí...

někdy se nic necítí a nic nepřichází, ale pak se to prostě semele... v duši, v hlavě, v srdci... v životě...

...dlouho slibovaná

Krátké zamyšlení nad lidmi. Myslím, že i ti, co to nevysloví nahlas, si to v skrytu duše přejí...

První pasáž je v pravidelném osmistopém trocheji,bez čárek,poté následuje dlouhá věta,a pak se zvolna pozvracím.

..Zoufat si nad systémem snad smíme?..I zrůdy jsou politici bez citu a zájmu k ostatním lidem, jejíž životy drží v rukou..stejně tvoří rozhodnutí, a pak snad jen přihlíží, jaké to bude mít dopady...je mi z toho nanic!..

A opět je zpátky váš polooblíbený autor s dávkou svých prý extravagantních nevyžádaných projevů, tučně protkanou autoiluzionistickou pseudosugescí jasně evokující naprostý nedostatek asociací, spiklenecké šeptání o ničem, nimrání se v zárodku prokládané výkřiky o brzkém konci vesmírů. Ponurý lokální sarkazmus prošitý netrpělivou notou místy až teatrálně nesmyslné upřímnosti.

cítím, že přichází nějaký bod zlomu, nevím co přesně, ale vše se jistě vyjasní...

v galerii Života