Co člověk skrývá, stejně jednou vypluje na povrch......

...jen jednou...slyšela ho po noci milování...a nikdy víc...budu ráda za komentáře;)

vyhlašuji konec zlozvyků...

Motto: Netřeba dlouhých slov, když srdce jímá žal, vzpomínek vrší rov všemu, cos miloval... Padl na mne nějaký smutek a pročítaje svá stará dílka, padl jsem na tohle. Sice je situováno na konec léta, ale ty pocity beznaděje jsou úplně stejné...

Není povedená a hádám, že kritika (pokuď nějaká bude), bude velmi ostrá, není to povedená báseň, ale dávám ji sem z jiného důvodu....

prostě jsem to potřebovala napsat...

Když pracují žlázy s vnitřní sekrecí, nemá do toho mozek co kecat.

..

To do dálky voláme jména smutných lásek Abychom zapomněli na svá trápení Prodáváme lacino hnědé vlasy krásek Smějeme se a jsme tak trochu zvrácení.........

Pokračování jednoho příběhu, který jsem sem dal už před nějakou dobou. E

Dříve jsem to tady nemohla dát... Teď už to nebolí. Ani ty zlé vzpomínky...

Některé sny jsou v určitém věku prostě již nepřípustné, protože jen vzbuzují marné naděje. A procitnutí do šedivé reality strašně moc bolí...

I taková může zima být. E

....když jsem ji psala, už jsem tušila, že ho ztrácím ....a on se smál .....a říkal, že se mýlím ..............nemýlila .....

Neměl jsem to dělat.....ale stalo se E

.....skutečností .....

nakonec mě napadlo, proč zkrátka nevzít vše co mám, proč je tak těžké využít to co je hned po ruce a nenatahovat se po tom co zapadlo pod stůl? když to co je pod stolem potřebujeme, natahovat se nám nechce

Jedna stará záležitost...ještě nepublikovaná...ze šuplíku...asi půlročního...;)