Tak se mi zase podařilo vysypat popel na papír

Shakespearovský sonet na slova: TOUHA POKOJ VŮNĚ DEN VODA.

Parodie na knihu Sebastiána Wortyse „Wesmírný omyl aneb Někde to začít musí“, v níž jsem ani jednou nepoužil/a slovo se základem „vesmír“. Příběh mladého snílka-muže, který se vydává do daleké budoucnosti, aby naplnil smysl svého života zjištěním, jaký to má všechno smysl a jak život vzniknul. (Nepodařilo se mi zparodovat úplně všechno, protože původní kniha je mimořádně obsáhlá. Zjistíte ale, kdo jsou vododělové, jak bude chutnat cementový nápoj, jak vypadá komunistický hypermarket, co chytrý spotřebič neumí, jaké budou vady neokapitalismu, co vznikne spojením komunismu s nomádismem nebo co bude dělat Santa Claus za sto tisíc let! Co byste čekali od parodie na humorné sci-fi? No, vlastně se asi ještě pobavíte...)

staříci mladí

Stará báseň do sbírky.

... jak mi tě líh vzal

... otevírání dopisu od banky, myšlenky u zakázaných věcí, příchod jisté osoby ... Psána tužkou na obálku ...

Nežijem pravé životy

možnosti...