Černá Nevěsta

Když půlnoc oceán do tmy halí,
když chuchvalce mlhy se na vlnách válí,
i voda je chladná a jak noc černá
uprostřed nicoty slabounce bliká lucerna.

To na vlnách nese se loď zchátralá,
s posádkou, která se o nic nestará,
kostlivec otrhaný vyhlíží na přídi,
jeho druh u kormidla ospale řídí.

V podpalubí parta přízraků rumem se hostí,
však co vypijí, proteče skrz děravé kosti,
mažou karty, ale ani to už je nebaví,
náladu jejich pochmurnou tady nic nespraví.

Na můstku kapitán, tiše do tmy kleje
kde oči dříve měl, tam prázdnota zeje.
Hlasitě klapaje holou čelistí,
ten zvuk i kurážného dosti znejistí.

Na lanoví bílé kosti se houpají,
smutná tajemství mrtvých v sobě skrývají.
To vlnami tiše pluje Černá Nevěsta,
dál od ní se drž, neb troufalost tvou potrestá.

I oni kdysi mezi živými bývali,
však toliko zločinů ohavných spáchali,
až jedna z jejich posledních obětí,
uvalila ne ně strašlivé prokletí.

 
To dívka co na lodi oddaně sloužila,
jednou nechtěně pohár vína rozlila,
a oni z rozmaru v opilosti někdy k ránu,
svrhli ji do ledových vod oceánu.

 
Ještě než stačila ve vlnách naposled vydechnout,
mohli si zlosynové kletbu její vyslechnout:
„Ať temota neúprosná se vašich myslí zhostí,
ať navždy zmítáte se v mořích jako zatracené kosti.“

„Ať bloudění vaše je bezcílné a věčné,
ať prokletí je nezlomné a nekonečné,
ať nenajde se nikdo, kdo by vám dal radu,
jak duše vaše vysvobodit z tíživého chladu.“


A tak až na moři zaslechnete hlas lodního zvonu,
zdaleka obloukem vyhněte se místu tomu.
To Černá Nevěsta vábí své další oběti,
v marné naději, že zbaví se strašlivého prokletí.


Každý, kdo na palubu vstoupí, naději svou ztratí,
z té prokleté lodi již nikdy živý se nevrátí.
Jen další zoufalec k posádce přibude,
aniž Černá Nevěsta svého osudu pozbude.


Staletí plynou, však kletba dál trvá,
každá noc na moři je stejná jako ta prvá.
A i když poslední hvězda na nebi zhasne,
plamínek v lucerně na přídi nikdy nevyhasne.

http://youtu.be/gjbhaOeq8js?si=FvmYHcneg5VqQDvZ