pořád nemám ráda památkáře, ale teď nejsme pod vlivem petra váši.

Dva limericky ze života, tohle ovšem není můj případ.

Po dlhšom čase vo voľnom verši.

Karanténa by se měla dodržovat, ale někteří z nás tohle nařízení budou jistě porušovat.

Popis netřeba, smysl této básně je zcela subjektivní.

Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“

Děd Dědečkova Dědka. Báseň o třech různých pojetích stáří.

... opäť jeden životný paradox - už ma ich postretlo pomerne dosť...

Byl to můj nejdelší vztah a zároveň jedinej rozchod, kterej mi byl jedno.. vážně jedno!

Včerejší nespavost a stesk po přátelích (půl roku již bydlim v jiném městě kvůli práci odloučena ode všech :-/ ) ..přirovnání k lidem, bolesti, hrozbě ublížení...možná v tom lze najít ještě víc ;)

Vše je kolem šedé. I to nebe ztratilo společně s lučním kvítím veškerou krásu barev když... (Po vložení jsem si řek, že bych měl nechat jen poslední sloku, ale vzhledem k mému plánu nové sbírky sem ji nechal takovou jaká je.)

i malý podnět dává smysl chtít milovat ("život")

půlgramáč zasekaný, klokot