Jedna starší, vlastně jen úryvek. Jinak je to dlouhé, zvláštní vyznání o velmi zvláštním zážitku.

Založila jsem novou skupinu... tímto zvu případné spřízněné duše, které to cítí podobně... http://www.psanci.cz/skupina.php?trideni=1&id=36

A předchozí trochu smutnou báseň vyvážím něžným romantickým úletem, jinak by mi mé fans mohly třeba začít vybírat na věnec!;o)))

Zub bolavý já chtěl brát hákem, leč chybička se vloudila, já opíjel ho tuzemákem, on střízliv dál a zpit snad já! Když nejlepší člověkův přítel snad trochu zbystřil smysly mé, bláhový snílek, krásy ctitel tu naťukal pak verše své...

Tahle báseň je věnovaná jedné zdejší autorce, která se ve svých něžných ale smutných básních stále trápí pro to, co nelze změnit. Moc rád bych Ti, děvče, pomohl, ale mohu Tě jen takhle na dálku povzbudit...Tu hlavní bitvu si však musíš vybojovat Ty!

Motto: Zapomínám na svou pýchu, báseň čísi mne zas k hříchu svádí, vlahý večer je, když tu píšu verše své! Co více tu k tomu říci? Jen jsem zvedl rukavici kýmsi mně tu hozenou! Odpovídám básní svou... Zas prsty moje hladily to krásné tělo Tvé, rty o polibky loudily a Láska měla pré! /Doufám, že jsem tímto dílkem dal pádnou odpověď těm, co si po mé předchozí básni myslí, že už si sháním provaz či číši jedu, případně hledám koleje, na které bych si lehl! Ještě zdaleka neumírám!;o)))