Básnička z doby, kdy jsem byla na základce. Zase jen kvůli sbírce.

Stará báseň do sbírky.

Zima už se pomalu loučí, dle hvězd již vlastně Jaro je, pár veršů mých budiž tou loučí, co duši světlem zaleje!

Zase jen jedna stará do sbírky...

Taky stará báseň z doby mého dospívání.

Opět jen básnička z deníku, abych ji mohla dát do sbírky. Napsala jsem ji, když mi bylo asi patnáct.

A život tiše plyne v dál, co bylo - bylo, čas to svál...

Jen stará báseň, kterou mám v deníku a chci ji zařadit do sbírky, proto ji musím dát mezi hlavní díla.

Jedna hodně pamětnická, doposud byla jen v komentářové podobě...

Ach, co by byl svět prostý žen, než pouhá bezútěšná poušť, čím byl by muž tak okouzlen, až volal by: Jen dál, jen houšť?

Já četl cos, tu náhle zas v mých uších zněl ten músy hlas, a veršíky se ve chvíli do nové básně řadily.

..........

Tak ještě jedno vyznání, když srdce touhou marnou zmírá, snad marné je to volání, však naděje, ta neumírá!

Krásné je snít, když srdce touhou chřadne a ve snu mít, co chybí Ti tak za dne...

Jsou teď zas kolem nás jak bílé kvítí, slunce naň svítí...

Všem, kdo o to stojí...

Dlouho už jsem sem nedal nějakou něžnou ptákovinku...

Takové rozverné hraní se slovíčky...