...mezi námi široký, hluboký oceán...

oni, dva.

už nějakou dobu si píšu myšlenky. Pocity. Vzpomínky. Tohle je jedna stránka z mého deníku (anotace: "Bože, nám tak strašně moc chybí láska...")

kdo četl/ viděl pochopí (sama přiznávám, že knížka byla nepopsatelně nedostižná:))

zkuste psát o tom, jak milujete...a zkuste o tom nepsat:) jak jeden známý klasik řekl "jak málo miluje ten, kdo dovede říci, jakými slovy mu milenka vyznala svou lásku" :))

...byla jsem v Paříži

a o kávě. když víte, že nějak to prostě napsat chcete a přesně nevíte, jak to chcete. Chápete?:)

o několikaměsíční nejistotě, strachu a lásce (nejen) k životu ...

..je to ironie, pokaždé když si uvědomíme, že je to třeba naposledy...všechno je větší, lehčí, intenzivnější... všechno je víc opravdové

jaro jakoby už klepalo na srdce?

všude je šedo, tmavo, smutné pohledy, melancholické oči ... tolik nám schází slunce/láska (doplň si sám;))

pořád dál...( o tom, jak miluji )

některé okamžiky dýchají

tak si tak projíždím moje staré věci na autorské čtení (kdo by měl chuť, může příští týden v úterý zaskočit v Brně do café Paradigma) a nacházím samé vzpomínky, samé pocity a taky tohle:)

od barev:)

dobrý den, pocit ven ... (aneb "miluju")

už se vidím někde jinde ... než za stolem a kupou učebnic ...

ale jen tak...pro srandu číslům, co nejsou důležitá

brňačka vyrazila za pražákem...

asi mluví sama za sebe, řekla bych/ ono je totiž někdy lepší ani moc nemluvit, spíš jenom cítit a být, řekla bych...