|
Čtyři nesourodé básně, spojené v modlitbu a poděkování.
|
|
(inspirováno Smíchovským nádražím...)
|
|
***
|
|
To jsem takhle jednou seděla ve vlaku, a on nejel... a já přemýšlela o svých problémech, se kterými jsem si vůbec nevěděla rady. A najednou jsem uviděla ptáčka...
|
|
Možná to taky znáte... ozvěny dávno minulých bolestí, které sice slábnou, ale pořád ještě bolí. Vlny, které omývají duši a vynášejí bolest ven...
|
|
(zimní, smutná, aktuální...)
|
|
(poiésis-terapie... mimochodem: viz komentář pod básní)
|
|
...je... když...
|
|
(...srdce nesoudí...)
|
|
Vzpomínka na včerejší přísliby jara - aneb "venkovani ve městě :-D "
|
|
...mé indiánské srdce
|
|
...když jsem ještě měla malé děti a záhonky... :-)
|
|
(něco jako modlitba)
|
|
... a mele mě, mele... tak nějak skoro pořád ;-(
|
|
...chvíle, pocit...
|
|
Jedna stará miniaturčička...
|
|
(psáno kdysi jednomu konkrétnímu člověku v konkrétní situaci... ale když si to tak čtu, tak to platí vlastně úplně obecně, pro všechny vztahy)
|
|
No... haiku-nehaiku... berte to s rezervou :-D , vždyť já vím... ;-)
|
|
...kéž by...
|
|
Skoro 20 let starý písňový text z doby, kdy jsme ještě nechovali kočky, ale zato to u nás doma skoro začínalo vypadat, jako bychom chovali myši... :-)) (Text je inspirovaný, kromě naší domácí situace, také jednou písní od reggae skupiny UB40... pokud vás zajímá, kterou, tak se podívejte do mého dnešního deníku ;-) .)
|