Když jsem tady v létě začínal, tak jsem si řekl, že jestli tu přežiji do listopadu, tak tohle k výročí sedmnáctého vložím. Napsáno v první polovině roku 1989 v mých 19 letech. Díky Gorbiho "glásnosti" se uvolnila atmosféra a písničkáři zpívali i to co by ještě nedávno vyškrtla tužka cenzora. Zasažen atmosférou doby jsem pocítil potřebu napsat protestní text. Mnohým současným psancům ve věku 19 let nebo i mladším bych nedosáhl ani po paty. Vkládám to sem pro pobavení na můj účet.

Něco jako pseudofolklór. Pokus o zbojnickou píseň. Někde ze dna mého šuplíku. Upgradováno 10. 1. 2013

Rozbíhám štafetu.

Příběh první vlčice, která se přidala k lidem. Psí "prafeny"

vydali jsme se v neckách, směrem k ostrovu pokladů...

Zamyšlení nad formou a obsahem.

Ještě není podzim...

Pokud někdo bydlí v sídle, kde je kostel, bývá kostelní věž to co je vidět z největší dálky a co je pro sídlo charakteristické, svým způsobem se kostely dotýkají všech, nesejde na tom, jestli věří v Boha nebo nevěří. Kostely se staly součástí naší krajiny. Báseň byla napsána pro Noc kostelů, která proběhla na jaře. Kostely byly vždy veřejným prostorem, zůstaly v nich otisky duší lidí, kteří tu žili před námi, možná v nich zůstanou i otisky našich duší.

Z milostného dopisu (píše žena).

Něco mi zbylo z loňský zimy, nějaký dříví, taky jedna báseň. Teď se to hodí.