Zatracený Champollion

probouzím se bez vody
s kůží vyprahlou a saharou v krku
se džbánem s oběma uchama utrženýma
kráčím denně pro vodu
pro trochu vláhy pro svůj domek
na okraji Černonilu

Když večer při svíčkách vlévám vosk do fotoaleb
a šlapu do rytmu sezónního deště
bůh Ré mi vypovídá přízeň
a písek mi přes střechu přepadá

Neznal jsem bolest, neznal jsem bouře
ani vylidněné řeky a břehy promrhané po skalách
a ve chvílích slavností
přísahal jsem faraonům:
na věčnou slávu a velkou říši!

popravení architekti našim vládcům
projektovali   bludiště naděje
tam uložili svoje relikvie smrti
i svoje nadbožství

však až pro mě přijdou funebráci
a bohové i s knihou mrtvých
---jen zhasnou mi v domě vyprahlé svíčky
(já už budu spálený a
nabalzamovaný)

Zde /po dlouhé nemoci/ skonal světoznámý badatel a učenec
Jean-François Champollion