Tato sbírka básní se obsahem děl dotýká trochu první sbírky a to „Uvadlé květeny“, jelikož v mnoha básních jsem se opět vrátil k motivům lásky a zklamání z ní. Lépe řečeno, ona se vrátila ke mně. Ovšem od první sbírky již uteklo několik let a za ty roky se změnilo i mé myšlení a smýšlení a zároveň s tím vzrostla obliba v alkoholu. Ovšem v rámci mezí. Nicméně se od mých předchozích sbírek liší v jednom zásadním bodě. A to v tom, že nehledám vinu, či chybu u druhých, ale především u sebe. Dumám nad svým životem. Nad tím, co mohu zlepšit a změnit. A to i přesto, že skepse a deprese bývají dosti silné. A důvod tohoto dumání se mnohdy stává naprosto nesnesitelným a velmi obtížně zvládnutelným a nejednou jsem děkoval vyšším silám, že mi básně a vypsání pomáhají ve vnitřním odreagování, jelikož nemít tento upouštějící ventil, zřejmě by deprese byly silnější a delší a tím pádem těžko zvládnutelnější. Znuděnost a zhnusenost životem je občas veliká, ale nakonec si člověk stejně uvědomí, že ve skutečnosti je život krásný. Život je takový, jaký si ho uděláte. A proto se nepřestanu nikdy snažit…