Amelie M.: Chápu, co myslíš... Lída měla přerušit vyprávění v nejlepším svojí návštěvou, ale dovysvětleno bude :-) Ty posuny jsou dost opruz, to uznávám, a je fakt, že člověk může zapomenout, co se má vlastně příště dovysvětlit...
Moc dík za přečtení a doufám, že jsem tě příliš neodradila od pokračování :-)

kdyz ji ctu, vidim pred ocima takovou tu kulatou lavicku objimajici strom a na ni klabosici starecky opirajici se o hul.. :)

ach :)

Trvá to, než se člověk sám se sebou naučí žít. Být k sobě tolerantní a laskavý. Znám to, jak si člověk v lecčems připadá nemožný, zvlášť v porovnání s zbytkem světa (až časem mu dojde, že stejné nemožný, plný pochybností je každý).
Třeba já si už třicet dva let myslím, že jsem byla vždy děsný lempl a čáral (na základě zkušeností z první třídy a vyprávění mých rodičů o tom). Vloni jsem našla své sešity z té doby. A hele. to dítě nebylo tak děsné a beznadějné - nahlížené mým současným já :-)

Miy:
Nj, podobnými úvahami jsem se taky mučil! Je mnohem lehčí milovat druhé i s jejich chybami než sebe sama, snadněji jim i odpustíš než sobě samé, pokud ovšem nejde o zásadní věci, které vyčítáš sama sobě nebo Ti vadily na někom pro Tebe hodně blízkém. Obecně ale platí, že nemáš-li ráda sebe, jak chceš umět dávat lásku druhým a nenalézáš-li ve svém srdci odpuštění pro sebe, kde se chceš naučit odpouštět jiným? A láska a nenávist jsou jako dvě rodné sestry...:-(

Je těžké naučit se milovat sám sebe, ale je to jediná cesta, jak z pekla ven - jakéhokoliv , přeji hodně štěstí...

S každým dalším dnem
Si víc a víc myslím, že nevím kdo jsem - takové dny mám také...hezké zamyšlení...

Lenča: Tak, tak. Děkuji za komentář. :)

"Svět a vše, co je v něm
Je v rovnováze
Mezi dobrem a zlem"...
... hezky vyjádřeno.

no uprimne mi lidino chovani prijde silne pritazene za vlasy.. jinak me tahle kapitola dost bavila.. je plna napeti.. akorat co mi jeste vadi jsou ty rychle posuny bez dovysvetleni mezi kapitolami jestli chapes co mam na mysli :)

Líbí se mi, je zajímavá :)

Tvá úvaha mě dostala, dojala... Připadá mi to silně vyjádřené.
Hlavní je, nějak to ze sebe dostat, aniž bychom někomu nenávratně ublížili. A taky sobě. A především - nezačít nenávidět sama sebe.

mannaz: Díky za milý komentář... U jezírka, tam se musí kameny cítit moc dobře :-) . A u jezírka s kameny se možná ani člověk nemůže cítit sám... V přírodě se nikdy sama necítím. Mezi lidmi někdy ano...

Devils_PIMP: Není zač se omlouvat :)

Snad ještě přečtu spoustu takovýchhle básniček, co hrají v čtenáři na spoustu smyslů. Vidím, cítím a vnímám cosi za. Snad voní nadějí :-)

:-) Souhlasím, poslední verš je super. Od téhle chvíle budu takhle na lásku pohlížet :-) Jako na něco, co nám tu nechali návštěvníci, něco nepochopitelného, nebezpečného, lákavého (Ale prosím, ne jako na odpadky :-D).

:-D Ten poslední verš je úžasný. :-D

vanovaso: Lenča: děkuji za komentáře :)

Lenča: Nevšední všednost, velké maličkosti - to už je půl básně,,, díky

Ailin: díky za vše... ;-)