Pěkné. Taková terapie psaním.

pocítěno

Moc hezká.

Tahle láska je nejkrásnější.

puero : líbezná touha po lásce ! Líbí !

Homér: Je to tak, s vlastníma dětma to člověku vyleze ať chce nebo nechce... a to i když si předtím naivně myslel, jak už to měl pochopený a bolest odžitou. No, neměl. Taky to člověku samozřejmě nejvíc doteče, když řeší následky nějakého podobného rodiče a zkoumá kvůli tomu svoje podvědomý vzorce a kde se v něm vzaly. Já teď udělala pokus, co se stane, když prostě nebudu nic iniciovat a nechám to na něm. Rok a půl neviděl vnuka, 1 zavolání na narozeniny s výčitkou, že se neozvu, a obligátní šťastná a veselá sms. A je mi líp, ale stejně se nedá utéct před tím, jaký základy mu ten člověk položil. Souhlasím, že nejlepší řešení je snažit se to s vlastními dětmi dělat líp.

Na ošetření těchto věcí jsou výborné rodinné konstelace ....

Zajímavě napsané. Pěkné a čtivé

nevím, jestli to mám jenom já, ale u erotických textů mi zdrobněliny připadají úplně nechutné...mlíčko a gumička a bříško a bléé

díky všem

Fotřík, jo? Hustý je, že tyhle věci člověk začne řešit, nebo si je alespoň uvědomovat třebas až ve třiceti, ve čtyřiceti. Někdy to přijde až s vlastními dětmi. Já nevím, jestli mě táta vůbec někdy za něco pochválil. Nebo jestli si to jen nepamatuju a jen živím neexistující křivdu. Ale každopádně sebevědomí mi fakt nepěstoval. No teď valí bulvy, jak jsem si i s malým dítětem poradil. Protože on to neuměl, jeho táta to asi taky nedělal, přitom děda to byl nejlepší, tahal mě do hor. Tak nevím, vidím naději v tom, že my budeme na svě děti nejlepší. Číst pohádky a tak. Prostě ten Svět obrátíme k lepšímu přes naše děti. Třebas je ta báseň o ničem jiném. A to tu ještě nerozebírám matku, to je teprv odvar. Psychologické básně, ty jsou dobré.

Smutná ,pěkná.

Souhlasím. Je to napsáno s citem pro zvuk slov. Plastická slovní spojení. A čuchám čuchám tu inspiraci Matuškou. If I had a Hammer. Bylo by to krásný bejt bleskem nebo bouří, bejt vodou nebo trávou, bejt větrem co vál.... blá blá, To bych si tak přál.

Ou, to mi sedlo. Ne snad pro tu sanitární kulisu, která jaxi předpokládá vlhkost, ale pro ten jazyk. Hlavně poslední sloka je povedená. Mám rád, když se s rýmem trochu experimentuje, když třeba není tak zjevný, když je někde uprostřed věty, když se dá jen cítit a snáz prožít. Jako v tom loďku-zmatku-pozpátku a mezitím je vor metafor.

Velmi zdařilá věc.

A jste dva a je to fajn.

Krása, ten závěr se vydařil. Díky za sdílení!

Orionka: Sci-fi už jsem taky pěkně dlouho nečetl, ale poslední dobou mám pocit jistého dejá-vu. Nadnárodní korporace přebírající roli států, masivní rozšíření dronů, odmlouvající kuchyňské spotřebiče, oživování mrtvých celebrit pomocí umělé inteligence... Zrovna tyhle motivy se opakovaně objevovaly v kyberpunkových dílech Williama Gibsona, Neala Stephensona i P. K. Dicka. Asi bych měl nějaké z nich čas od času oprášit. Možná už to teď nejsou sci-fi romány :-)

... no a pak napadne sníh.

zaseja : mám to podobně jako ty , povedlo se.

Jo, pěkné únorové počtení. Já už na plesy nechodím. V tombole jsem nikdy nic pořádného nevyhrál a u stolu si člověk s nikým pořádně nepopovídal, protože hudba řvala tak nahlas, že nešlo nic jiného slyšet.

Dumám nad tím čmelákem. Všechno je to zatím zalezlé kdesi v ďuře, ni? Teda, nevím přesně, kde tráví zimu zrovna čmeláci, v úle nebo v brti to zřejmě nebude a takový honosný hmyzí domeček s vlastní matrací si nejspíš v dnešní době stále většina čmeláčí populace dovolit nemůže. Na to prostě nemají! Takže co? Jsou někde zalezlí, číhají? Já mám v kanceláři něco jako střevlíka nebo tesaříka, nevím, má to velké tykadla a pojmenoval jsem to Dalimil, leze po okně a děsí žadatele o dotaci. Takže... zpět k dílu. Ten čmelák mi v únorové básničce připadá podezřelý.