Opuštěnou pláží, pustým břehem, který omývají tisíce slz... promiň mi ta zbytečná slova k básni, která žádný komentář nepotřebuje. Je to báseň, je to příběh, je to život...

ŽblaBuňka: To i já :-)

kmotrov: já vím, ty už očekáváš víc ode mě, kapky a zmatky jsou fakt děs:-)

Letadlo: o to víc je to milý komentář, děkuji

Nikytu: jasně a to mě baví, dík

mám rád lidi, co se nestydí, naplno žít ... ;o))

Závidím Ti.

Smrt je jen labutí písní psance
deska kterou do nekonečna někdo obehrál
náhodou sáhneš po čítance
někdo v ní píše
někdo v ní píše
že vší čím byl je rád a bude dál
(Vladimír Merta, Životopis)

Jen Ty kapky/zmatky bych tam mít nemusel.

Je to svižné, rychlé, hezky mi to ubíhá. Normálně nejsem fanoušek rýmů, asi proto, že je sama neumím, ale tady se podle mě moc povedly. A navíc to má jasnou zprávu, fakt super :)

Žít a brát život takový jaký. Dříve či později se ukáže, že všechno dobré i špatné nakonec k něčemu je. ;-)

Líbí se mi jaký to má draiv. I já pochválím vytlačenou matraci. Naprosto konkrétní obyčejná věc a jak to všechny chytlo. Líbí se mi i téma. Zůstane po nás stopa, po našich životech, po našich básních. Sem tam se najde citlivý člověk, který přijde na místo kde jsme byli a ucítí zvláštní chvění, ozvěnu našich básní, věřím tomu.

Moc pěkná, podařila se.

dík všem, vážím si vašich reakcí

ano
děti a
děti našich dětí a
děti jejich dětí a…
to jsou ty nejlepší pomníky, které tu po nás zůstanou

Výborně popsané... Nic, co tu bylo, nemůže zcela beze stopy zmizet. Uklidňující a zároveň děsivé...

pravda, krásne

Úžasná!! Nadchla mě, myšlenkou i zpracováním, souzním.

.. ten závěr je skvělej..

přesně, od vytlačené matrace jsem četl na jeden nádech. Líbí se mi každý verš, napsala jsi ji čtivě, což způsobilo trochu i to, že se známe a o to víc je pro mě tahle báseň opravdová.

Moc hezké, u vytlačené matrace mě to vcuclo a nepustilo. Kdo ví, jestli někdy uslyším smích vnuků. V místech stop lehounké chvění, originální spojení, pod kterým nevím, co si představit, ale baví mě nad tím tápat.

Konec graduje, fíha, ta poslední sloka vlastně odpovídá na tu první - jak nevěděl kmotrov - kdo je vlastně v té rakvi? On, nebo my, co tu zůstali?