:)

ano ano ano! a teď mi ještě pověz, proč je tenhle pocit bezpečí mezi lidmi tak ohroženým druhem?

Krásná je, tak křehká, snad se v mlze neztratíš....

Skvělá je... a obdivuju, musí to být silný zážitek. Ať je ti krásně na duši, nejen z tvého pobytu tam :)!

Písané zo seba,zo svojho JA, hlboká a krásna báseň.

korálek: I já.

Silná, děkuji ...

dvakredencedekadence: Díky za zastavení.

kmotrov: Děkuju. A děkuju i za tuhle perspektivu... samozřejmě si to uvědomuji a je to jeden z mnoha důvodů, proč jsem se pro to rozhodla. Ale je fajn si to čas od času připomenout. :-)

Homér: Dík. Tohle jsem tu neviděla, zatímco když slavili křest jedné holčičky, smíchali několik druhů tvrdého alkoholu s cukrem ve velkém kýblu a pak si tím připíjeli. První rodina, pak postupně celá komunita. Říkají tomu “míchání krve”. Taky jsem ochutnala, byl to celkem smrťák.

díky za tohle téma.

Pachamama, pachatata!
Nejdřív vylejt trošku chlastu na zem k uctění bohyně a pak šup do sebe. Dělaj to tam taky?
Motlitba celkem silná.

vanovaso: none: Moc děkuji... obdiv netřeba :-)

kmotrov: Moje báseň na námět mých zážitků a toho, co tu vidím a vnímám. Ale mám i španělskou verzi:-) Děkuji!

máte můj obdiv, nejen za poezii

Ano bolest v životě nás posiluje,pokud ji ustojime. Děkujme tedy ... posunuje nás dál... Krásná báseň i tvoje činnost. Máš můj obdiv.

Poděkování za živit, i když přináší bolest. To je hodně silné. To je překlad, nebo tvoje báseň na námět?

Závidím Ti. Tohle já táta od rodiny nikdy nezažiju. Je to zkušenost kterou v sobě uchováš po celý život. Myslím, že Páral někde napsal, že Bůh je jak plaché lesní zvíře. Já doplním, aby se mu člověk mohl přiblížit musí být sám, musí dokázat vstoupit do ticha, tak hlubokého, že i když je sám může být pro to ticho ještě příliš hlučný. Nejde to slovy popsat, s tím se smiř. Jde to napsat do mezer mezi slova, třeba básně...
:-)

človiček: Nevsázím, byl to jen takový moment... děkuji, i za tvé další komentáře.

človiček: Samota má mnoho podob. Já samotu miluji a vyhledávám, potřebuji takové momenty. Ale je jiné, když to nejsou pouze momenty, ale nějaké dlouhodobé období. Největší samota je totiž, když jsi mezi lidmi, ale připadáš si sám. Jako třeba já často tady, vysoko v horách Ekvádoru ve vesnici plné potomků Inků, ze kterých už je ale bohužel zlomený nevzdělaný národ - proto jsem tedy tady, ale to už by bylo na jiné povídaní. Nicméně žiju v komunitě mezi starýma kněžíma a se třema osmnáctiletýma klukama, kteří mají úplně jinou mentalitu a navíc jako kluci drží při sobě. Mám tu hezké vztahy, ale s nikým tady nemohu mluvit tak, jako doma. A když už jsem se doučila jazyk, zjistila jsem, že bohužel není jedinou překážkou...