ukrytá v máku: Děkuji…

Nádherný závěr básně :)!

Psavec: Díky.

Člověk musí věřit, i když je to často těžké.

človiček: :-) Ano, k soucitu jsem doputovala již v dětství… problém je, když se jako HSP člověk v toxické rodině naučí svůj soucit posílat jen směrem ven, ale už ne dovnitř. A v dospělosti se to pak s opakovanými neúspěchy snaží opravit. Ale u mě už to dávno není maturita, spíš doktorát :-) Za to s tou harmonií mě možná přeceňuješ, tu reálně neumím snad ani na čtyřku, až na občasné naivní záblesky marné snahy.

Jen přes vlastní bolest putujeme k soucitu. Tu skutečnost nejde asi obejít, ale dá se tím projít a nechat to pak už za sebou. Ani netušíš jak moc se ti rozšířilo vnímání. Některé předměty fakt člověka nebaví, ale je na tobě , kdy odmaturuješ. Jak jen můžeš pochybovat? Šprte, Tragédii už nestuduj. Máš to za jedna. Skus harmonii, tam máš trojky.

Psavec: Miňko: človiček: Díky moc všem, že jste se stavili a snad se i líbila.

ukrytá v máku: Moc děkuji, těší mě to…

Psavec: Díky moc.

Hezká, líbí sse mi.

Do této básně jsem se ráda ponořila. Nechybí jí obrazotvornost, jemnost, myšlenka... Je překrásná :)!

Opravdu zaujala...

Svět vypadá kolem Nás normální, ale my víme že není.

Gora: No, někdy se to sejde. U básně, kde je primárním cílem se pokusit poeticky vyjádřit mé pocity, je určitě ubírat nebudu, ale díky za názor.

Např. tohle: bezradnou paralýzou bezmoci
paralýza /ochrnutí je vždy "bezradné", tedy zdvojený význam, pak moc různých pocitů - úzkost, tupá panika, bezmoc atd...

Gora: Děkuji, například jaká? Nebo alespoň v jakém smyslu?

zaseja: Dandy: Díky.

Určitě nápadité, místy bych ještě slova "obrousila"...

Zajimavá.

zaujalo...emoce se dají nahmatat a tak to má být