Zajímavě zpracované známé pocity... kéž by bylo možné se tak snadno některých pocitů zbavit... ve středu by je popelářský vůz odvezl a bylo by po všem...

i když bych hnidopišsky dodala, že náplast nepatří do plastu nýbrž do směšného odpadu ;-)

Na mě to zapůsobilo velmi silně, jitří mi to osobní pocity...
Má to atmosféru, má to gradaci...
Vážně skvělé :-)

pobavilo :-)

Mlčeti Zlato: chraň Tě ruka páně...! kmotrov to myslí dobře... vždy to myslí dobře... ale občas na můj vkus (a jelikož jistě nejsem zcela originální, tak i na vkus někoho dalšího) je příliš... jak to říct... pragmatický...

Já chci mít možnost se sem tam "dojmout"... takže žádné zamýšlení nad "sebedojímáním barvotiskovými klišé"... ju? :-)

ty krysy a to soukolí mi přišlo tak "klišoidní" (tenhle výraz jsem někde slyšela či četla a zdál se mi super... :-D )...
ten závěr mě dostal! Pecka!

mile rozverné...
budu chodit pěšky... abych Tě nepřipravila o iluze :-D

první sloka mě nenadchla... ale závěr je tak silně obtěžkaný hlubokou myšlenkou, že musím říci... super!

jak řekl kmotrov...
úplně jsem cítila zaříznutý obojek...
brrr... :-)

syrová... drsně studená...

skvělá :-)

jede i ten, co nezaplatí... dokud z rozjetého vlaku nevyletí...

baví mě, co ve mně Tvé básně evokují :-)

Zlatíčko... doufám, že to z tebe tryská momentální stav mysli... mám radost :-)

opravdu sugestivně popsaný odpor k rannímu vstávání... :-)

proč máme tendence všechny naše bolesti a bolístky pěchovat či odkládat do krabic? Proč ne do lahví nebo proutěných košíků...?

všechny hořké "pilulky" pošli po větru, ať odletí s babím létem... nacpi tabák do lulky a v zimním tichu kochej se širým světem...
Těžko budeš sám... je nás tu kolik miliard... :-)

To je ale múzička... zasloužila by naplácat na holou... :-)
Moc milé... děkuji za krásné ráno

rozesmutnil si mě...

to mě baví...
mám ráda když se ze sklepa, půdy, či babiččiny truhly vytáhnou a opráší takové krásné archaismy... :-)

mráz po zádech

tak ani nevím... proč to ve mně evokovalo obraz "Persistence paměti" od Dalího... :-)
Je to takové prokletí neuchopitelnosti času...

zmohla jsem se jen na nostalgický povzdech...
smutné... člověk s narůstajícím věkem pomalu přichází o takové drobnosti, jako jsou dvojsmyslné hrátky s kelímkem...
myslím, že je to hloupé, takhle bez boje se toho vzdát... chci něco takového prožívat i když mi bude třeba... sedmdesát... :-)