Zamila: Děkuju, je to vlastně pochvala. A máš pravdu, že je to tematicky zas úplně jinde... jen takový nápad.

kmotrov: Ahoj kmotříku! :) Moc děkuju, je úžasný, že někdo přemýšlí o tom, jak píšu, a ještě mi to dá do komentáře. Vezmu to postupně. Melodická linka je tam vědomě, ale jsem v tomhle naprostý laik, takže mi připadá dotažená a žádné utíkání nevnímám. Ve smyslu rytmiky a vůbec formy máš pravdu, že to jen tak amatérsky a pro radost zkouším, je to pro mě spíš vedlejší produkt. Ambice mám v próze a poezii beru jako volné pole pro hrátky s jazykem, s různými obrazy, s tím, jak působí na čtenáře... Za tu neotřelost tedy velmi děkuji, jsem moc ráda, že to tak vnímáš. A bluesově undergroundová atmosféra... hm... tak tady se jako nemuzikant po pravdě ztrácím. Co konkrétně tím myslíš? Mně totiž připadá, že každé moje dílko má trochu jinou atmosféru, záměrně měním témata i způsoby zpracování, je to pro mě jako pokusná laboratoř :).

Yanishka: Já děkuji, to je dobře! A zase tak smutná není, je to trochu hra...

To je smutný. Ale přesto z toho mám pocit, že tohle není trápení "na krev". Buď jenom odjela a zas se vrátí. Nebo je to o rozchodu, ale ne zas tak bolestném. Nebo je to celé jen fantazie. Nebo něco úplně jiného :).

Není to špatné, hezká myšlenka, ale trochu mi nesedí gramatika. Čárky jsou určitě špatně a "kam ví až smějí dojít" zní divně.

Píšeš, že je v pořadí, tak tomu s tím kamarádstvím moc nerozumím...

Uf, drsný... Pro mě není horší představa, než čekat, protože jsem (údajně) v pořadí. Zní mi to jako že je čas odpískat, ale to je možná jen můj falešný dojem z textu.

Paráda. Já za tím tedy vidím jasné vyjádření k aktuálnímu dění a o sultánovi s šaškem na oslovi mám zcela konkrétní představu. Jestli to tak myšleno nebylo, nevadí, mě rozhodně oslovila.

michaela07: Díky za milou návštěvu :).

michaela07: Děkuji, to mě těší :).

Líbí se mi, je taková nenásilná, lehoučká, a přece zarezonuje.

milé :)

ŽblaBuňka: Dík!

Taky se mi moc líbila, má to atmosféru i myšlenku.

shane: Ano, je to nelogické. Jenže muži neradi řeší, radši nechávají věci vyhnít.

Těm pocitům rozumím, někdy slova spěchají až moc... Hezké.

Ano, smutné a pravdivé téma. Taky jsem o tom jednou psala, takhle to končilo: jak strašně pálí vědomí, že už ho nic nečeká, přesmutný je pohled na zatrpklého člověka.

kmotrov: Potěšil jsi mě. A myslím, že jsi to vystihl hodně dobře.

Idara: Děkuji :).

Nikytu: Je to tak. Dík za zastavení.