:DDD
Tak to mě dostalo. Mám pocit, že si ze soutěže (pardon, závodu) děláš dobrou bžundu. Úplně cítím, jak ses při psaní bavil :).

Hezké, jen bych asi rozdělila poslední verš, buď do dvou řádků nebo interpunkcí. Jednak pro přehlednost a hlavně by to byla taková správná tečka, podtržená myšlenka.

Vím, že je to s trioletem na zadání těžké, a musím chválit, jak sis poradila. Ale stejně mi to připadá takové obsahově nedotažené, nedopovězené. Jako by šlo jen o úvod a teprve dál se dovím detaily. Možná je to tím podezřením v závěru. I když vím, že už jsi řekla, o jaké podezření šlo, nepřipadá mi šťastné končit právě tímhle slovem... Nevím, možná jen můj pocit, tak to neber moc vážně :).

Jiří Turner: Děkuji za další zajímavý pohled na věc. Souhlasím, že z objektivního hlediska a u objektivně ověřitelných věcí je jasno. Relativita se týká pojmů pravda a lež, tedy tebou zmíněné šedé zóny. A pak taky jejich chápání - není to tak snadné, že pravda je vždycky ta dobrá a lež ta špatná.
Představa s květináčem pobavila, díky :).

Hezké, jemné... takové typicky tvoje :). Jako když jdeš v letní noci městem a z okna se ozve tichá melodie klavíru.

Yana: Moc děkuji za upřímný a zajímavý příspěvek. Těší mě, že tě k tomuto zamyšlení přiměla moje úvaha - tím pádem měla smysl :). Jak píšeš, dilema pravda/lež si čas od času řeší každý, je to jen na něm a zvažují se i další věci, někdy jsou ty pojmy docela relativní...

Amelie M.: Na tom taky něco je :). Život člověka nutí ke kompromisům. Vzpomínám si, jak jsi sem psala něco o upřímnosti, že by se neměla uplatňovat za každou cenu a někdy je docela nepatřičná. To s tou pravdou a lží taky trochu souvisí.

Jiří Turner: Já tomu nějak nerozumím. Píšeš, že přízvuk je na šesté slabice, a v ostatních verších ho tam máš (aspoň v té druhé sloce to platí absolutně), jenom poslední verš to má prohozené. Co mi uniká?

DDD: Ten příklad je vyhrocený, aby byl snadno pochopitelný, jde o princip pravda nade vše.
A možná zapomínáš na jednu věc - jsme ve virtuálnu :). Navzájem se neznáme a u nikoho nevíš, co je pravda a fikce. Možná nevědomky polemizuješ s fiktivními názory docela často. Já otevřeně přiznávám, že tady jsem jen jako autor, nic víc... Kdybych to nepřiznala a tvrdila, že si nevymýšlím ani písmenko, byla bych pro tebe věrohodnější? :)

Příkladem sebevědomé pravdy, která je až nelidská, by mohlo být oznámení lékaře pacientovi, že jeho stav je neléčitelný a je zbytečné, aby za ním dál chodil.
A myslím, že na literárním serveru polemizuješ s textem úvahy, ne s autorem. I úvaha je totiž literární útvar. Samozřejmě, že jsou v ní i moje názory, ale nakolik jsou modifikované v zájmu toho, co jsem psala v předešlém komentáři, si s dovolením nechám pro sebe :). Pro mě je literatura fikce a cokoli, co tady píšu, má jeden prioritní cíl - zaujmout čtenáře.

Zase si z nás děláš trochu legraci, to se mi líbí :). Závěrečné dovádění s neplnoletou je taková ironická ťafka, kterou shazuješ vznešenou poetiku prvních dvou slok. Ta první se mi líbí nejvíc, druhou mi trochu kazí závěrečný verš, rytmicky by myslím sedělo spíš "pohladí ruka tvá".
Teoretický úvod každopádně za 1, moc děkuji za poučení!

DDD: Moc děkuji za příspěvek do diskuze. Vezmu to postupně.
Sebevědomou pravdou jsem myslela takovou, která samu sebe klade nade vše a odmítá uznávat i jiná hlediska než pravdivost.
Ano, určitě i pravda vyžaduje odvahu, někdy obrovskou. A někdy je zase pohodlná. Záleží na okolnostech. Stejně jako u lži, která může být nástrojem slabochů, jak píšeš, ale zároveň se může stát, že je to právě naopak.
Nemyslím, že jsou pravda a lež snadno zaměnitelné, to se týká spíš subjektivních pravd, názorů. Ale jistá relativita tady je, pravda a lež nestojí vždycky proti sobě v ostrém morálním protikladu. Naprosto s tebou souhlasím, že i lež je někdy dobrá.
A jak se s tím, co říkám, ztotožňuji? :) Víš, já prostě uvažuji, protože mě to baví. A úvaha bez následné polemiky podle mě nemá smysl, proto je lepší dát jí provokativní obsah, dívat se na věci z nezvyklých úhlů, bořit dogmata, pobuřovat :). Jednoduše myslím, že to k úvaze patří, vybízí čtenáře k zamyšlení a k formulaci myšlenek... prostě o tom to je, nebo ne? :)

Máta: Děkuji, těší mě, že jsem tě inspirovala k zajímavému zamyšlení. Posouváš moji úvahu trošku do jiné roviny, od objektivní pravdy k subjektivní, která je vlastně osobním přesvědčením, názorem. Z tohoto pohledu jsou pojmy pravda a lež zaměnitelné velmi snadno a každý je může vidět jinak. Já psala spíš o vědomé lži, když člověk ví A, ale tvrdí B. I tady to ovšem může být relativní, jak psala už Amélie...

Amelie M.: Moc děkuji za komentář. Ale nezlob se, neberu ho jako nesouhlas :). Ty jsi vlastně dopověděla moji myšlenku, že všechno, i pravda a lež, je z jistého pohledu relativní.

DDD: Rozumím, jak to myslíš, a souhlasím.
Ale pořád myslím, že tvůj lhář se svědomím je někdo jiný než lhář z Améliiny básničky, který naslibuje cokoliv, a když už ho to začne svazovat, klidně odejde. Prostě svobodu si vzít nedá, žádné okovy nepřipouští. Aspoň tak jsem to pochopila.
Jinak je to moc pěkné téma k debatě, kterou doufám ještě rozvířím svou krátkou provokativní úvahou, jmenuje se Chvála lži :))

DDD: Tak to jsi potkal jenom amatéry, ne skutečné lháře :))
Ale vážně. Myslela jsem to tak, že lhář si říká a dělá co chce, neuznává žádné morální ani jiné hranice, proto mi ty okovy k němu nesedí.

Homér: Aha, no tos na to fakt kápnul :))

Krásně obrazné, nejvíc se mi líbí závěr. Jen mi to připadá docela roztříštěné, což je možná záměr, jsou to tři samostatné části? A taky moc nerozumím zařazení mezi miniatury :).

Amelie M.: Jo, to celkem dává smysl. Já akorát chápu lež trochu jinak, ne jako pouto, ale jako něco, co se veškerému svazování vymyká, uniká z něj a dělá si, co chce, naprosto svobodně. Jako svazující pouto s jasně vymezenými hranicemi mi připadá spíš pravda. Ale možná je to jen můj pocit, nevím :).

Líbí se mi, hezky zní.