Zamila: Děkuju! Jsem rád, že Ti to skvěle zní, tohle je totiž svižná píseň...;o)))
Ano, fantazii mám někdy až neskutečně vyvinutou a slovní zásobu si rozšiřuji čtením všeho možného, třeba i miolostných románků...Teď jsem o víkendu přečetl Lekce lásky od Julie Londonové a zrovna louskám Smrtící parfém od Thomase Gordona /autor Enola Gay/.;o)

Hunter: Díky! Tak to někdy zkus taky....;o)

Zamila: Tak to jsem moc rád! Že by další romantička s občasnými sklony ke stýskání? Já si většiniou notuji vesele, ale tady to prostě bylo silnější než já...;o)

janubalinka: A takových tady mám víc! Díky za návštěvu i milá slova a teď se podívej i na jiné mé stránky a pro jistotu si k tomu sedni! ;o)

Dívenko v modrém, směj se přeci,
ač život není jak má být,
zloba ni nezdařené věci
přec nemohou nám vzít chuť žít!

Píšeš tu o probdělých nocích,
snad s pláčem padáš na divan,
smutek, co choulí se nám v srdcích
přec navěky nám není dán!

Znám Tě odtud co modré ptáče,
s úsměvem četlas básně mé,
přijď ke mně, tam i slunce skáče
dál jako Láskou zblázněné.

Ač život náš procházkou není,
věř, s úsměvem jde všechno líp,
ač za ranního kuropění
bych i já někdy smutkem chcíp...

Snad těch pár slůvek povzbuzení
postaví Tě zas na nohy,
víš, úsměvů svět víc si cení
než-li tragické polohy...
;o))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

P.S. Já to dělám tak, že čím je mi smutněji, tím rozverněji se snažím psát...Pomáhá to, věř mi! M.

Dívenko v modrém, směj se přeci,
ač život není jak má být,
zloba ni nezdařené věci
přec nemohou nám vzít chuť žít!

Píšeš tu o probdělých nocích,
snad s pláčem padáš na divan,
smutek, co choulí se nám v srdcích
přec navěky nám není dán!

Znám Tě odtud co modré ptáče,
s úsměvem četlas básně mé,
přijď ke mně, tam i slunce skáče
dál jako Láskou zblázněné.

Ač život náš procházkou není,
věř s úsměvem jde všechno líp,
ač za ranního kuropění
bych i já někdy smutkem chcíp...

Snad těch pár slůvek povzbuzení
postaví Tě zas na nohy,
věř, úsměvů svět víc si cení
než-li tragické polohy...
;o))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

P.S. Já to dělám tak, že čím je mi smutněji, tím rozverněji se snažím psát...Pomáhá to, věř mi! M.

Aliwien: Mou poslední básní v čase, kdys to psala, ale asi byla právě tato báseň, jenže žádné under line tu nevidím!;o)

valemart: Přiznám se, že já byl na puťáku jen jednou, ještě párkrát na táboře a pak 2 týdny ve dvou ve stanu pro čtyři na Balatonu /ten už ale stál!/ a 10 let jsme s rodinkou již s vlastním stanem jezdili na Sycherák.. Ale rád si zpívám a fantazie funguje taky docela dobře...
Jo, ještě jako vojáci jsme na Libavě spaly na plachtě vedle kanónů a samozřejmě i stihli spartakiádu a to jsme měli dlouhé stany v Praze na Vypichu kousek od brány do parku s letohrádkem Hvězda. ;)

valemart: Přiznám se, že já byl na puťáku jen jednou, ještě párkrát na táboře a pak až s rodinkou pod stanem na Sycheráku. Ale rád si zpívám a fantazie funguje taky docela dobře...
Jo, ještě jako vojáci jsme na Libavě spaly na plachtě vedle kanónů a samozřejmě i stihli spartakiádu a to jsme měli dlouhé stany v Praze na Vypichu kousek od brány do parku s letohrádkem Hvězda. ;oú

valemart: Ano, krásné časy. Škoda, že už minulé...;o(
Poslouchal jsem country radio, Franta Šťastna tam má pravidelně pár těch klasický zpěváků country, vzpomínají i na staré kamarády, co už jsou tam nahoře. A tak mne to prostě napadlo...;o)))

Nikytu: Ale to je omyl. Veroniko! I psaní zabíjí...Ať už jsou to slova rozloučení od té, co mi dává kopačky nebo rozsudek smrti třeba z pera mafiánského kmotra...;o(

PrimaDen:
Ač měsíc za mrak skryl svou tvář,
zbývala tu hvězdiček zář!
Rač všimnout si, kritická ženo:
nebylo zcela zataženo!

A přiznej si to bez vytáčky:
po dešti zbyly sem tam mráčky,
však tam, kde juká Luna bledá,
s tmou černou počítat se nedá!;o)))

PrimaDen: To si jen myslíš! My, co máme jemné a citlivé ruce, o tom víme své! I ty krásné velké oči má každá trošku jiné, když už tak zazáří v odlesku měsíce či intimního osvětlení...;o)

Devils_PIMP: Díky! Doufám, že budeš mít na výkupné, aby ses mohl vrátit a juknout případně na další mé stránky. ;o)
Pokud jde o ty tři tečky: No, prostě jsem tím jen naznačil, že jsem v tom krásném vytržení setrval trošinku dýl...;o)

ŽblaBuňka: Co by ne! Když mám tu kočičí náturu...;o)

taron: I já jsem takový! ;o) Díky...

PrimaDen: Nu, tohle sice není do památníčku, ale srovnání života s karnevalem se díky té pestrosti přímo nabízí...;o)

alexis: Vše se včas dozvíš! Dnes je to už zjevné, Ty to nejsi, ledaže by do nás obou vstupoval na střídačku stejný duch dávného poety...Ale i já se někdy poznávám v dílkách druhých a říkám si: To je tak krásné, jako bych to psal Já!;o)))
Jsme my to ale ješitové, co?;o)

LUKiO: Díky! Býval jsem kdysi velký snílek...Tohle původně měla Maura na literu jako můj komentík. Ona si to pak vybrala jako jeden ze vzorků ke svým úvahám na téma Křehký svět poezie, věnovaným literárním portálkům a jejich autorům.;o)))
Tak jsem to sem dal, určitě nejsem sám, kdo už by raději jaro...

Rezavá Plechovka: Díky! Přímo slyším, jak chrastíš blahem, až i Tvůj rez jaksi opadává...;o)