pointa je vlastně v závěru té básně, najít si v ranním autobusu něco pozitivního je umění :-)

obsahy tvých děl jsou vždy hodnotné, sugestivní, takové plné, ale co dnes vyzdvihuji je styl, píšeš zvláštně lehce a tvé básně skvěle plynou, líbí se mi tvé nepravidelné rýmování, jsou to takové záchytné body, které báseň dělají melodickou, líbí moc

vau, ta má pro mě neskonalou hloubku, jsem také nemocný sobec, buď v klidu, moc se mi líbí

drobizg hezké slovo, je vidět že to máš zmáklé, dle tvé odpovědi DP, obdivuji když člověk než se vrhne na praxi si opravdu prostuduje teorii, takže ke stylu já laik nemůžu říct ani ň, a obsah v letošním létě příjemně zchladil, jo je to milé a takové ze života, vše jednou skončí, je mi jich trochu líto těch plavajících a nic netušících tvorů

tvoje verše, když se člověk na ně naladí, vždy zasáhnou, tak jemně se dotknou a zanechají stopu smutku, je zvláštní tvůj styl, je zvláštní kolik lidí v něm chce hledat a hledá, jsou takové křehké, jako pocity na křídlech

hm, tak to je ono, prostě když jsem ji přečetla závidím tobě, jí, vám, úžasné, čím méně, tím lépe, zajímavé

ach, zase ta slova, ten úsek s láskou ve svetru, jak věří mě až dojal, vůbec tak něžně zavanulo z tvé básně, něžně a melancholicky, je moc pěkná

oslov radek: jsem poctěna

Devils_PIMP: nepřeháněj :-) a děkuji

PrimaDen: jsem moc ráda že si to myslíš i ty, děkuji

Sucháč: děkuji, ta svíčka by byla dost dlouhá :-) tohle je vlastně řeka...

jo, a to mě uklidňuje, všechno už tu bylo, ale...můžeme to prožít zas a znova a objevovat ameriku dál a dál, dobrý sny a šťastnej život, takovej naplněnej na mě dýchl z tvý básničky, máš jasno a máš svý sny, to je přece bezva, možná by mi mohl vadit styl, ale proč? vlastně

hm, povedla se ti, ale je mi z ní úzko, dnes klobouk smekám já, tuhe si ukládám, ta tučná písmena v závěru mě uzemnila

mají hloubku tvé krátké básničky, vždy je tam cosi z čeho mrazí i když ten dech je tak horoucí

málem mě odradila forma té básně a to by byla velká škoda, tak nenápadně plyne k naprosto skvělému závěru

muži milý roztomilý
dneska vaříš ty
pak mě můžeš začít líbat
na růžové rty

pohlaď mě a ochutnávej
tak jak to máš rád
ukliď, vyper, uvař, zalej
a pak přijď si hrát (-:

klidně šla napsat v první osobě, takhle je to ale mnohosmyslnější, zajímavější a vyjádření té zamilovanosti je tak úžasné, že mě z toho v závěru až zabolelo (to že nevím jestli to ještě někdy prožiju), ten pocit že je to nejvíc ze všeho, že je to nade všechno...

Dívat se jen pár kroků před sebe, užívat si to štěstí tady a teď, ano, to člověk pochopí když něco prožije. Žít jen tento okamžik...Asi opravdu vlastní zkušenost? Hezky si to napsala, líbí se mi i ta nastíněná moudrost a zamyšlení v závěru

Vyvolala ve mně vzpomínku, ve zkratce: moje sestra po nehodě na ARU, moje dětství, kdy jsme věřily že každý máme svoji hvězdičku(možná věřím dodnes), a moje přání, aby ta její nezhasla. A nezhasla, sledovala jsem ji téměř celou noc kdy nejvíce bojovala. Povedená báseň.

i mně se líbí, je v ní vlastně i hloubka, děti, alou od počítačů a vstřebávajte tu letní nádheru!