Souhlasím s Amelií a PrimaDnem...

krásná, smutná...plná naděje.

Amelie M.: úžasný :))))) a Sucháč tomu dodal korunu (třešničku)...:)

Severak: :)))

fikce...občas vcelku neškodná, jindy se vymkne z rukou a způsobí nenapravitelné škody...
leč krásná to fikce, tak proč si to neužít, že? Tak přemyšlí každý, i taron :))

Amelie M.: ano, sebepoznání, poznáme, že nejsme o nic lepší, ani horší, než ostatní...a že nás nic neopravňuje soudit druhé, což s takovou radostí děláme :)))

jo, jo...lidé a jejich vlastnosti, prostě úchvatné :) = doživotní studium .

Sucháč: Amelie M.: Hm...jo, věčný naříkánek taron, stejně se zase zvedne :)))

Amelie M.: Jsem ráda, že se líbí a jsem ráda, že nejsem sama, co chce alespoň na chvíli co nejpřesněji vidět očima druhého, je to totiž velmi vzrušující a poučné...protože vlastně nikdy se nemůžeme do kůže druhého doopravdy dostat, jen přiblížit, ale někdy to přiblížení je skutečně blízké a to pak hřeje.

Hm..., poslední věta mluví za vše, a trká snad ještě víc, když je tak tučně! Von je vtip v tom, že jak figuríny jsou ze 100% falešné, tak i lidé dokáží být z 80% procent falešní a ten zbytek 20% zase neví, co vlastně chce:)))) Takže tak nějak, myslet to můžeš vážně, ale nevybereš si tak jako tak :)))

pěkné...ale jak píše Žblabuňka ve vaně jsem se vždy bála se naprosto oddat spánku, právě z důvodu usnutí navěky
, jinak kdo nemiluje teplou vanu, že? Paráda.

Zamila: když si na tebe vzpomeneme, to nemusí být se vší vážností :))))
ne, buď ráda, že vzpomínáme, prostě tvá vášeň s únorovým koupáním je mimořádná a natolik tě odlišuje, že prostě jsi ty jedna z hlavních postav, na kterou nás naše fantazie upozorní...zimní koupání mi bude nadosmrti evokovat Zamilu :)

ty máš fakt bezesporu úžasný talent a dlouho to tady nikdo nenapsal...

láska, nenávist, život, smrt.... obrovské kontrasty a proto možná ta naděje...- ano, naděje je divoká, ona totiž se musí vymanit z područí rozumu (i citů) a sama za sebe jít vpřed a žít (být tekoucí) - pak je to ta naděje v tom pravém slova smyslu

báseň je úchvatná.

vzpomínkami můžeme i sakra zestárnout...ne, to mládí je v nás, buď se ze vzpomínek vymotáme a zmoudříme...nebo zestárneme...ale kolikrát člověk by chtěl zastavit ty vzpomínky, vymotat se z nich, ale bez pomoci jiných to nedokáže...
jo, máš krásnou poetickou úvahu, ale nevím, ty poslední dva řádky jsou tam možná nadbytečné (ale jen pro taron)...ruší to, to, jestli se to sluši ? No..hlavně, jestli chceme!!!

rytíř změněn v gaučáka....? :)

pěkné to je, souhlasím se Sucháčem, je v tom takový ten suchý humor :))))))))

Amelie M.: Myslím si, že kdo má srdce na pravém místě, toho andělé ochraňují zuby nehty...ale i tak se může cokoliv stát...takže náhoda je blbec, ale ...ale nebojím se jí...a to je to nej, nemít strach z budoucnosti.

:)))
taky jsem si vzpomněla na Zamilu a její koupání v únoru. Heleďte, pokud jde o namlouvání, to se pak občas nějaký nechá i v tom únoru ponořit do vody...pak už ale ne, pokud mu to není vlastní.... a vojna by nic nespravila...já bych...no, Zamila musí hledat u těch otužilců a k tomu básníka? No..nevím, nevím,
ale co vím, možná to, že chápu Severáka s tím cynismem...no, vono právě to namlouvání, moc pěkná věc, mladík se snaží mluvit " řečí" ženy, to znamená - citem, emocema...žena je nadšená, jak je mladík citlivý a pak? Světe div se, vono mu to nezůstane!!! Za pár let - někdo pár měsíců ---už si jede svou " řečí" - hlavně používá rozum, žádné city, proboha žádné city...
teď jsem byla cynická asik já, ale atomovka to ještě nebyla, tu nemám...jen maličký cynizmus, kterému se snažím přijít na kloub a naučit se řeči mužů... nevím, jestli se mi to podaří a jestli jo, pak nevím, jestli v tom budu vůbec šťastná...

přesně, jak píše Nell...
hm,...básněmi se dá vyjádřit tolik a tolik...na co jinak vlastně ani slova nestačí a rozumem nepojmeme, proto tak miluji poezii...

Amelie M.: :)
život je pes...

Amelie M.: Děkuji ti a všem, co se angažovali, za možnost přemýšlet...děkuji.

Amelie M.: Smutné téma...a jak píše Yana ve své básní, já už mrtvá byla...jakož mnoho z nás..., probudil mě k životu Ježíš, to je jediné, co mne zachránilo, jinak nic jiného už pro mne nemělo smysl...ani rodina, děti, přátelé, zvířátka, příroda a zahrada, co jsem tak milovala , naprosto nic. A teď si díky Ježíši toto vše vychutnávám, občas pravdaže se trochu nazlobím a tak - ale mám sílu bojovat dál. Nikdy bych neodsoudila nikoho, kdo si vzal život a myslím, že jsem nesoudila ani nikdy dříve, ale to nevím, raději to nebudu tvrdit...snad jsem to nikdy předtím nedělala a když, tak doufám jen z neznalosti, ne ze zloby a škodolibosti...chci jen napsat, že ke mě se záchrana dostala, prakticky na poslední chvíli, kdy jsem ještě byla schopná se znovu vrátit, bez tohož, aniž by byl poškozen můj mozek dlouhým " nedokrvením kyslíkem"...prostě myslím, že jsem zcela normální, protože jak psala Yana, někdo se do života vrátí, ale už postižen ( tělesně, psychiatricky) ...měla jsem to štěstí, co jiní neměli...a za to přece nelze odsuzovat, jen děkovat...
a zachránit může kdokoli, opravdu každý z nás, milým úsměvem, pohlazením....tolerancí...pomocí jakoukoliv...

výčitky? No..to je další těžké téma, viz vanovaso, výčitky mohou být, jak jsi psala až bránou do pekel, pokud se správně nezpracují...

vždy říkám, nevíme, co druhý prožil, čím si prošel a prochází, proto našlapujme opatrně, aby jsme náhodou nebyli tou poslední kapkou...
máš to krásně napsané, až mě z toho mrazilo...