Mám v krvi své předky a v očích své vrahy.
A svá dětská přání zbavené váhy
mám asi jako Pandóřinu komoru.
Jenže přeplněnou až nahoru.
Vidím ji v průzoru javorů
na západním obzoru
a v hlavě mi teď pochodují slepci.
Já jim ale šeptám, že už nechci
vidět mé jméno na stříbrném táce.
Jediné, po čem toužím, je skutečně znát se
a taky konečně v klidu spát.
Nemuset se bát a pořád utíkat
sám před sebou.
Jenže zase k sobě samému mě vlastní nohy zavedou
a ještě zcela náhodou
o pár kroků vedle.
Už mám toho dost,
jenže moje minulost je stále čerstvá,
ne však hladká,
moje minulost jsou čistá jatka
a já jsem vhozen do příliš
úzkého světa bez hranic.
A k tomu nic.
Možná květy večernic,
ale ani hlt motýla.
Kulka hluboko zaražená do týla,
jenže já poznávám se všude.
V každém, kdo byl,
i v každém, kdo bude
a v hlavě zase pochodují slepci.
Já za nimi řvu, že už to nechci!
Že nechci znát své budoucí vrahy,
že nechci pořád přepočítávat váhy
a jen vzhlížet k západnímu obzoru.
Otevřel jsem Pandóřinu komoru.

Ze sbírky: XXXXX (2027)

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.