Pavučina

Ona po něm hází třpytivé odlesky oblohy svých očí
a spřádá past ze svých vlasů.
Jestli uplést se jí podaří, to netuší,
zpívá melodii stříbrných hlasů.

On natahuje ruce k hvězdě dobrých časů
a linky notové osnovy lepí Nocturnem Chopinovým.
Snad chytne se do sítí jak křídla motýlů,
síť pověsí nad pohovku s pocitem vzdáleným.

Ona jako pavouk vyčkává,
on blíž okřídlen přilétá.
Snad pousmát můžem se,
protože chytili se oba dva.