můj život. zas jinak... nemá smysl to popisovat...nemá smysl toho litovat... chtěla sem to tak...je to tak...

***

a tak, nemůže být pořád veselo..

..

Pro tuto chvíli jsem znal jen strach a prázdno. Byla ve mě černá díra, tak hluboká, že ani neměla dno. Zpočátku malinkatá, rozrostla se do obřích rozměrů. Neviděl jsem budoucnost, jen jsem doufal, že třeba nějaká bude.

Četl jsem jednu krásnou báseň plnou citu, a ač v ní touha nakonec vyhasla, nebýt jí, neprobudilo by to ve mně již dávno zapomenuté vzpomínky a city a nevznikly by ani tyhle verše. Ta autorka je i zde mezi námi a sama jistě ví, že mluvím o ní! Ani nevím, zda má tu báseň i tady! Bylo to takové něžné smutné dílko, tak jsem se pokusil vytvořit k tomu veseleji laděný protějšek! Nevím, zda se to bude líbit i vám, jí to tenkrát potěšilo, zmírnilo chmurné myšlenky a o to vlastně šlo především...I ona mi pak mnohokrát oplatila stejně, když jsem to byl já, kým cloumal splín!

i need.. i need.. whatever it's called. tesim se domu a hrozne tu chci zustat.

happy anet a jeji friendS!

... něco trošku delšího... enjoy it...

http://liter.cz/Povidky/196565-view.aspx

já vím já vím já vím...zoufalá láska, je ale pořád jenom láska...(starší básnička plná vzpomínek...jen se neptejte jak to nakonec skončilo:)

časudost.

O tom, jak člověk poznává sám sebe. Budu ráda, když si to přečtete a zanecháte koment

Tentokrát bez komentáře, snad i přesto bude povídka pro čtenáře přitažlivá...

Příběh tak trochu o lhostejnosti lidí kolem nás...

Jiná

Tohle je čistá fikce. ;-) aneb když vás obviňuje vlastní literární postava

jednou si dva lidé řeknou konec, ale stejně jeden z nich je většinou vítěz...