chytí?

Sbohem moji milí a odpusťte mi

Zatímco ze mě padaly bobky, občas spojené i s peckami od třešní z dědečkovy zahrady, střílel jsem výsledky „zapeklitých“ příkladů jako z kulometu. Většinou sice jen tak od oka, ale aspoň byla legrace.

Pavouci spoustě lidem vadí. Můj dědeček je miloval...

Konečně mi to docvaklo. Zem duněla. Traviny se otřásaly. Ze smrků opadávalo staré jehličí a z přízemních květů se sypal pyl. Za mými zády se setmělo. Otočil jsem hlavu...

Sousedi mu začali lézt na nervy a tak domek prodal. Odjel do malé vzdálené vesničky, kde byl zázrak, když autobus stavěl dvakrát denně a ve svátek dokonce i v opačném směru...

„To je Kamarád. Zrovna jsem se vám to chystal napsat. Je to takovej hodnej ňouma. Klidně pojďte dál a nechte se vočuchat. Von už hovno vidí.“

Ze švestek si dědeček nechával pálit slivovici, která se vůbec nedala pít, i když dědovi a mamince s tatínkem dost nepochopitelně chutnala.

Touhle cestou jsem pak nesčetněkrát kráčel sám nebo s ovcemi a vždycky jsem pro skřítky měl nějaký pamlsek, abych jim poděkoval za ochranu, stejně jak to dělával děda. Většinou si pamlsek vzali.

Když jsme s dědečkem procházeli kolem mraveniště a zeleného borůvčí, bezděčně jsem si sáhl na zadek a zamračil se na vysmátého Berouše, který nás zrovna cupitavě předběhl. Když nás míjel, mírně se po nás ohlédl a mně připadalo, že si také vzpomněl...

Stačila malá nepozornost na obou stranách a jedna mi vlítla pod paži a já ji nevědomky přimáčkl. Pálilo to jako čert. Zařval jsem a už jsem řvát nepřestal.

Opět inspirováno něčím, co jsem četl...

Drabble povídka na zadaná slova: kamarád*smích*drsný*psát*hustě.

2009

Podrobnější vysvětlení u popisu sbírky