mám rád podněty přinášející inspiraci chvílím nespoutanosti

...První setkání,první pohledy... všichni se před ním ptáme: "cinkne" TO???? Ale to nikdo neví, jen zlomek okamžiku po první vteřině uzření, dá resume...

Láska jednou přijde, když přání je silné.. a opravdu zaklepala na dveře a dál... je to na nás!

asi tahle legrácka měla přijít na jaře, ale co už.. :-)))

... on už bude vědět.

nemusím všemu rozumět..dnes, třeba se víc dozvím zítra...

nejdou vždy podněty v řadě za sebou, občas i je proluka inspirující..

Někdy každý stojíme ve stínu, sami se sebou...

nemusíme pořád řečnit, občas jsou dobrá i jen tak.. kvítka :-)

pokud dokážeme nad propastí "Odvahy" vykročit..

Senatus Populus Que Romanus..

…jedna žena a jeden muž, ne v tomto životě, ne na této planetě.

a prosím, dodržovat pravidelné cykly... :-))

S léty přicházejí mnohá porozumění nuancím našich let ve škamnách školičky Velkého profesora a my potom pomalounku začínáme vnímat „les“ za tím „stromem“…

zajel jsem si pro čerstvé rohlíky a něco k nim, cestou krajem Vysočiny jsem si všiml momentu počínajícího dne..

..při poslechu mě věnované písně od milé ženy..

...bylo-nebylo, stalo se-nestalo, kdo dnes už ví...?

volný den, klavírní koncert, moment fantazie a slunečné odpoledne

Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“

...na některé momenty zapomeneme, avšak díky těm, na které zapomenout nelze, jsou s námi stále... a to je fajn! :-)