Někdy každý stojíme ve stínu, sami se sebou...

...okamžik před zpovědí.

…(http://youtu.be/u2gPBstnWxw ) kartáček, pyžamo, ani modlitební knížka to však nejsou

byť pátá, je počáteční.. Tak jako v životě, je kdykoli a odkudkoli možné se vrátit...

Poslední dobou čítávám i vnímám mnoho bilancí a tak se přidávám.. Snad tím deštěm...

zajel jsem si pro čerstvé rohlíky a něco k nim, cestou krajem Vysočiny jsem si všiml momentu počínajícího dne..

čekal jsem na okamžik, ten co je impulsem pro pocity. No a On přišel.. ;-) Mrška jeden/a! :-))

...když není punčocha, pár slov postačí ;-)

...před půl rokem se narodil klučík.. synovec, kluk jako buk.. tak to je pro něj :-)

každý má svou chvíli s nostalgií.. a tahle.., ta je má! ;-)

tak to někdy vyjde, třeba teď po podvečerním pousmání...

tak dlouho jdeme, až najednou cítíme, že ...

pisu ze zahranici.. tak pardon za hacky, carky a tecky... M. o cem to je: https://www.google.pl/search?q=tini+house+nation&espv=2&biw=1242&bih=606&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ved=0ahUKEwiy_OXOiqXNAhVjMJoKHaftAI8QsAQIOA

pár vzpomínek, pár slz, pár přání, pár pousmání...

Vím, že si tyhle řádky přečtou…

už se blíží, vim to a Ty taky...

;-)

Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“