báseň ze srpna...kdy ten cit narostl do skoro nesnesitelna...

Včera jsi mi řekl u piva, že tu dálnici nikdy nepřejdu

až na kost

který se po 3 měsících vrací zpátky...a ne za mnou...a ne ke mě...

napadl první sníh, tak mě inspiroval

Až se vrátíš...

ale u mě touha není, jsi mým kamarádem již 11let a nechci to měnit, protože tě ztratím...

Pro mě malý experiment...pro někoho myšlenka, která mě napadla, když jsem dnes převlíkala postele

A já pořád mám tě v srdci...

...ač jsem tě už dva měsíce neviděla

Variace na otázku, zda a jak se trestám...

vezměte sůl, pepř a chilli, řádně zamíchejte a vzniklou směs si vetřete do očí...

Důsledky dnešní nespavosti

Taková rychlá asociace, kterou píšu v tramvaji...

zakázané ovoce, na kterém jsem závislá

když víc nemůžu mít

z anotace předchozí básně vlastně vznikla báseň

vryl ses mi pod kůži! musím to tajit! kdo mi teď poradí, jak klid zas najít? kdo posoudí? kdo rozsoudí? kdo odsoudí?

je to sladké a trpké zároveň, když do sebe pasují dvě těla, ale dvě stejná srdce do sebe nikdy pasovat nebudou

hořkosladká zkušenost. teď už se tě mohu dotýkat, ale nikdy ti nemohu říct, že tě miluji...