Nenapadá vás lepší název?

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Přicházejí v období kolem osmi, deseti let. Dobře si na ně vzpomínám, také mi bušily do spánků a táhly mě na dno propasti. Padala jsem pod jejich tíhou hloub a hloub do závratě, ze které se až točila hlava. Každý se s těmi otázkami musí vypořádat sám v sobě, zmuchlat tu zmatenou úzkost do malé černé kuličky a zakopat až na dno své mysli. Tam předaleko, kamsi až pod práh dveří, které ještě dlouho nechce otevírat.

Inspirováno dílem, které tady už není, a debatou okolo. Jinde ještě smazáno nebylo, proto kvůli kontextu doplňuji: http://www.digitimes.cz/2017/09/mobilni-aplikace-zapad-slunce/

O tom, co dnes zůstává po mrtvých.