ja nevim . vlastne sem ani nerekla to , co jsem chtela ...

Uz neumim psat .. ale tohle si sem dam, vzpomenu si presne na to, co sem citila v tu dobu, v tu chvili.

Byly jsme v Chebu. Viděly se po takový době. A já zas byla volná. Jako pták.. skákala do kaluží..

Pod širým nebem

Jen tak

Nikdy se v těch pocitech nevyznám. Neuspořádám. A nemám ráda chaos. City jsou zvláštní. Dělají si s námi, co chtějí. Je jedno, jak moc je člověk inteligentní. Je jedno, co všechno v životě dokázal. Je jedno, jestli uklízíš podlahu, nebo sedíš na nejlepší židli v kanclu a cinkaj ti peníze na účtě. Láska paralyzuje stejně. Ochromí tě pocity. Hezký a pak přijdou ty špatný. Je to jak extáze. Je to závislost. Je to vůně, kdy druhýho obejmeš. Je jedno co víš. Některý lidi neumíme nechat jít. Kdo ví, proč. Tohle co cítím, není strach, z toho, že ji ztatím. Neni to strach, ze bych snad mela ztratit sebe. Je to strach, že ztrácím něco, co jsem nikdy nedržela, ale každá moje buňka v těle věděla, že to hřeje.

Pisu bez hacku a carek tak se mad tim nepozastavujte . . :))

Cejtim

otevřela jsem po sto letech notebook , proto je to psané z háčky _ A nema to s basnickou nic spolecnyho.

Je to všechno minulost. Nic, co bych prožívala nyní. Mám vedle sebe ale osobu, co žije dosti neco podobného a vrací mě to na místa, které už byly skoro zapomenuty. A vlastně jsem za to ráda, ale za toho druhého, trochu méně, protože ještě není v cílové rovince.