K téhle povídce mně inspirovala jedna píseň... A jedna smutná skutečnost, ze které jsem se potřebovala vypsat...

Láska a smrt k sobě nevyhnutelně patří. Prosím o komentáře. Děkuju.

Každý jsme sněhová vločka.Jako ona čekáme na to kdy se změníme na kapku vody

Žažít zklamání, dále žít jen nadějí... A potom nastane zlom - žít či nežít?.........Nevím, co víc dodat. Snad je to, že je to snad to nejsmutnější, co jsem kdy napsala....../žánrem je to tak trochu i fantasy/

opustila mě a já tomu nedokázala ubránit.Bolí to a moc.Jenže co mám dělat když ona nechce??Todle je moje starší dílko.Nikdy na tebe nezapomenu.

Šílený...Představtě si ICQ jako svět sám o sobě. Vesmír, kde místo hvězd zářej zelený kytky....

Nesnesitelná lehkost bytí? Je to smutné, poetické a patetické? Možná je to o životě! Třeba jsme všichni také listím, dokud nás někdo nesemele do kompostu nebo nespálí! Po zimě vypučíme a narodíme se na jednom stromě, abychom pomalu "dozrávali" a zezeleněli. Po létu přijde podzim a my ztratíme svou zdravou barvu a proměníme se v různobarevnou hromadu popadaných lístku, které skončí na zemi pod stromem. Pak nás někdo uklidí a vše začne nanovo! Je to taky trochu bajka! A alegorie! Vytrhnout své vlastní srdce a dát ho někomu jinému. Pořád něco někomu dáváme, přátelství, lásku, radost, ale i bolest a zklamání! A možná je taky všechno jedno! To jen my lidé se pořád v něčem pipláme a snažíme se najít odpovědi na všechny své otázky! Je to dobře, nebo špatně? Všeho moc škodí... Listí je to jedno, to je, nebo není! Nepřemýšlí, neplánuje, nemiluje a necíti nenávist nebo závist! No jo, no... :-)

..