Večer netrpělivého přešlapování v oknech
a vyhlížení dálek.
Za dětskými hlasy sen.

Jsme plni napjatých nakročení
a nejblíže k míru věcí
zaseknutých do temnot.

Obcházejíce jeden druhého z dálky,
jsme zaskočeni šerem
a hmatem cítíme
pleť krajiny hebkou jak křídla můr,
oči, které se zavírají jak růže,
červotočivou krásu
a brody, kudy lze přejít
na druhou stranu, kde vychází měsíc.

Tak přilnuti k tomu, co tmou ztrácí jména,
jako sklo ke sklu,
neslyšíme,
a naše kroky jdou
přes zamyšlené šlépěje oddychujících luk
tmou plnou jasu,
jako by nebylo v ohromné světě
trhlin.