Tak láska smí vzít zvíře na milost
za líný krok, když od tebe se štvem:
Odtud, kde jsi, se hnát je zpozdilost.
Nač chvátat dřív, než zpátky pojedem?
Jakou si, chudák, najde výmluvu,
až s větrem o závod se budu hnát?
Pak o blesk zlomit moh bych ostruhu,
a křídla pomalá se budou zdát.
Pak kůň už krok s mou touhou neudrží
a touha, v níž se čistá láska skví,
si bude ržát - ne tělo, štvané v loži;
a láska - z lásky - herku omluví:

Že naschvál vlek se, když šel od tebe,
sám k tobě poběžím - kůň ať si jde!