Příliš záhy lásky o hodech mně pěla,

o zhýřených nocích, o náručích děv,

příliš záhy znavil údy mého těla,

její lákavý a slibující zpěv.

Ale marně ruce mé se vztahovaly

ku prostřeným stolům, byť jen po zbytcích.

Na svá prsa, v nichž se žáry masa vzňaly,

rval jsem jenom chimér mlhovitý sníh.

Ó, ty dlouhé noci zoufalého bdění,

když se v okna jitro stále nevrací,

a když tělo, pro něž není ukojení,

v nelítostné temno tupě krvácí.