... inspirativní, myšlenky a pocity hodné sonetu, neodolal jsem .O)

Je taková... jemná, romantická, představuju si jí šeptanou pod peřinou... Líbí se mi.:o)

o jiskrnném jsem sníval ránu
při pozdním zpěvu labutím
v té noci o svatém Janu
o jiskrnném jsem sníval ránu
s vírou, že se probudím

Děkuji, mám radost ... tím větší, když je to od lidí, kteří píšou "jinak" jen já...

Nemám ráda rýmy...ALE ,-) tahle se Ti vážně povedla, čte se to tak zlehka, pěkné
obzvlášť...rybářův prut se právě napnul,zbytečně-přeju si potají…

..být andělem, té prosbě neodolám...

ve znamení raka vyznavač jsem vod
v horoskopu sklony k veršům mám
až nyní ta situace přichází mi vhod
tak opěvuji, díky vzpomínkám,
tvář přírody,vodu, louky, lesy,
mech a strmost skalních stěn
ozvěnu, když závoj oblékne si
co lásce zachytla se za kořen,
jen netuším, proč se voda zdráhá
zlatou ze dna vynést minci
vzít směr, kde nachází se váha
s krajkou na rozepnutém límci

Pochyby ty neměj, náležíš sem zcela
i vážka kol letící - tvá jemná auroela...

U takto dlouhých vázaných veršů si je třeba dát pozor na rytmus - nebo alespoň na dodržování určitého počtu slabik. Rým princ/dá víc je hodně kostrbatý. Ještě bych zmínila inverze slovosledu v třetím a čtvrtém řádku - rytmicky odlišily tuto dvojici veršů od ostatních...
Obsah sice není příliš originální, ale pohladil mě po duši...;)
L.

jo, tak to se mi od tebe líbí

Myslím, že verše jsou neotřelé a pěkně sedí do rytmu. Palec nahoru :-)

krásná, něžná...co víc říct

Láska není jen ranní snění,
je to má oblíbená mana,
od kuropění do setmění,
a potom zase až do rána!

Láska je zdrojem energie,
dává mi sílu přežít zas,
nepotrpím si na orgie,
ve dvou se těším z jejích krás!

Verše jak korálky pak sbírám,
navlékám na osnovní nit,
tu vesele, tu smutně zpívám
o velké touze v Lásce žít...

na korálky zas pohlédnu,
to láska až jednou zvadla,
se vzpomínkou na ženu,
ruku co na nit je kladla
i na šátek vzpomenu v dlani
co mával mi, mával již z dálky
na tebe, milá, vzpomenu
den když hlavu svou sklání,
při pohledu na korálky

Divoká růže věru voní
víc než ta křehká, pěstěná,
stejně tak voní seno koni
jinak, než-li to vnímám já,

když coby milenec se v kupce
s milenkou budu objímat,
líbat ji něžně nebo prudce,
toužebně šeptat: Mám Tě rád!

Koupím si, milý andílku,
nádhernou velkou postýlu,
s krásně modrými nebesy,
halekat budu na lesy,

že toužím probudit Tvůj smích,
něžně Tě svírat v náručí,
přesvědčit Tě, že není hřích,
když hledíme si do očí,

a ač nás nikdo nenutí,
my milujem se navždycky,
jak párek bílých labutí,
nebo jako dvě hrdličky...

Měsíc zrak zakryl hvězdičkám
závojem z hustých oblaků,
diskrétně odvrací se sám,
zrodila se noc zázraků!

Tak křídla ukryj si v truhle,
a aury, té se taky zbav,
daruj mi něžné srdce své,
důvěry pln a bez obav...

Moc hezké :-)

Dobré...

Souhlasím s Aliwien. Ono to tak opravdu je. Rozumím, co a jak teď vidíš a vnímáš, ale i lidské vnímání je jako okvětní plátky růže - má své vrstvy a barvy. dobře to sama znám. Těch pár chmur se za pár dní rozplyne jako pára nad hrncem....... to je jisté!!!
Ale musím podotknout, že jsi to vypsala věrně a dobře!!

To je ale smutné veršování! Neboj. Blbá nálada pomine a zase nastanou slunečné dny. K tomu Ti přeji hodně sil.